Lord Reginald se na jedné konferenci věnované chovu anglického plnokrevníka setkal při závěrečném rautu s bohatým a nadutým podnikatelem z Kalifornie. Protože oba byli chovateli mnoha úspěšných dostihových koní, shromáždil se kolem nich nenápadně větší počet účastníků konference, aby odposlechli něco z očekávané odborné konverzace.

Nabob se však netázal na žádné profesní problémy, ale vyzval lorda Reginalda, aby mu řekl, jak velké je jeho panství.

Vévoda se zamyslel a potom řekl: "Když ráno před snídaní osedlám svého oblíbeného honebního koně a vyjedu lehkým klusem směrem k nejvzdálenější hranici panství, dojedu tam krátce před polednem."

Americký rančer se pohrdavě usmál: "To já když ráno před snídaní pobídnu svého nejrychlejšího quatera do klusu a jedu celý den až do západu slunce, tak pořád ještě k hranicím svých pozemků na žádné straně od stájí nedojedu!"

Lord Reginald nato s kamenným výrazem v obličeji přitakal: "Ano, takového koně jsem také kdysi měl."

Nám již dobře známý pan Kohn, znalec dobrého jídla, pití a společnosti a majitel několika dostihových koní, se zase jednou ocitl ve finanční tísni. Neodvažoval se však jít za svým štědrým přítelem, který ho již mnohokrát založil, avšak vyčítal panu Kohnovi jeho nákladné libůstky. Tu si pan Kohn vzpomněl na jednoho svého souseda v ulici, s nímž sice moc dobře nevycházel, protože to byl také chovatel koní, jeho názory a metody chovu a výcviku koní však pan Kohn neschvaloval a často veřejně káral, avšak soused byl také žid, a proto pan Kohn očekával, že u souvěrce najde pochopení.

Se zlou se však potázal. "Víte, pane Kohn," odmítl ho odměřeně soused, "že mě vaše drzost, s jakou ke mně přicházíte, ani moc nepřekvapuje? Slyšel jsem o vás, že o mně šíříte nestydaté a nehorázné lži a pomluvy."

"Já a pomlouvat vás?" hájil se pan Kohn vehementně: "Právě naopak! Zrovna včera jsem jednomu našemu společnému známému chválil vaše podnikatelské úspěchy - třeba jak jste postavil ty nové stáje a přikoupil stovky hektarů pozemků a výhodně investoval do mladých koní, kteří vám vyhráli značné sumy na dostizích."

"Opravdu?" zatvářil se potěšeně soused a už sahal po peněžence. "A smím se zeptat, kdo byl ten náš společný známý?"

"No přece pan Tvrdý z kontrolního oddělení finančního úřadu!" dosti neprozřetelně prozradil pan Kohn.

K saloonu na Divokém západě přijede vyfintěný jezdec na nádherné appaloose, jejíž sedlo i uzdečka jsou plné ozdob. Jezdec ve vyžehleném zálesáckém oděvu půvabně seskočí, ladným krokem vejde do baru a požádá barmana: "Prosil bych jednou whisky se sodou." Barman se zamračí a vyštěkne nevlídně: "Hle, šotku, koukej vypadnout! Kdybych tě obsloužil, tak se mi sem natahají samí takoví, jako jsi ty, a já bych přišel o svoje stálý kunčafty." Mládenec se urazí, otočí a odjede.

Za nějakou dobu se před saloonem objeví stařičký quater s ošuntělými postroji, z jeho sedla se sveze zarostlý, unavený a umazaný kovboj, rozvážným krokem dojde k nálevnímu pultu a objedná si: "šéfíku, jednoho vizoura." Barman si ho prohlédne a zavrčí: "Jednou už jsem tě vyhodil, tak mě nepokoušej znovu a padej!" Kovboj zavrtí udiveně hlavou a odjede.

Po delší době se před saloon přiřítí zpěněný mustang, z jeho sedla spíš vystřelí, než seskočí rabiátský pistolník s kolty zavěšenými proklatě nízko a stetsonem nasazeným tak, že mu není vidět ani nos, rozrazí lítačky, vběhne do saloonu a zařve: "Hej, barmane, dvojitou whisky, ale hezky rychle, nebo to tady rozstřílím na kusy!" Barman se na něho podívá a ucedí mezi zuby: "Hele, chlapče, tak ty nepřestaneš? To tě mám vyhodit vlastníma rukama?!"  Desperát užasle vytřeští oči a zeptá se: " člověče, jak je to možný, že jste mě pokaždý poznal?" A barman na to: "Protože máš za opaskem pořád stejnou taštičku!"

 Lord Reginald zasvěcuje svého syna Ronalda do tajů obchodování s koňmi:

"Chceš-li být opravdu úspěšný a vydělat tolik, aby ses mohl věnovat chovu koní na vysoké úrovni, musíš prvních deset let být tvrdý a bezohledný ke všem obchodním partnerům, zkrátka musíš být svině!"

Ronald chvíli přemýšlí a pak se zeptá: "A co pak?"

"A pak ... si zvykneš!" zněla pádná odpověď. (Dlužno podotknout, že lord Reginald se touto zásadou příliš neřídil, vždycky byl především gentleman.)

 Rabín Arcimovič se nedal odradit předchozími neúspěšnými pokusy o koupi koně a po čase se opět vydal na trh v Kolomyji, aby si opatřil čtyřnohého přítele a služebníka. Sotva dorazil na tržiště, vrhl se k němu jeden z handlířů a začal mu vychvalovat kobylku, kterou chtěl prodat.

Rabín si ji dobře prohlédl, provedl ji po tržišti a potom řekl: "Příteli, ta kobyla je slepá na levé oko, kulhá na pravou přední nohu a na boku má jizvu, jako by z ní dostávali hříbě, které nemohla porodit, císařským řezem."

"Ale, rebe," odvětil na to handlíř, "představte si, že byste si koupil úplně zdravou klisnu. Ta by se na pastvině splašila, vletěla by do křoví a vypíchla si oko. Jindy by zase při jízdě bryčkou s vámi klopýtla o kámen a zchromla by na jednu nohu. Pak byste ji chtěl využít alespoň k odchovu hříbat, jenže by se nemohla ohřebit a musel byste k ní zavolat veterináře, aby jí udělal císařský řez. Kobylu by vám možná zachránil, hříbě asi ne. Třikrát byste měl velké starosti a mimořádné výdaje. Když si ale koupíte tuhle kobylku, přijdete k hotovému a máte to všechno už za sebou!"

I pan Kohn, známý majitel dostihových koní a milovník dobré společnosti, jídla a pití, poznal mnohé ze strastí a slastí majitelů a chovatelů zvířat, z jejichž hřbetu je pohled na svět nejkrásnější. Když mu jeho milovaná klisna Eurydiké porodila hříbě, pan Kohn tak dlouho zkoumal jeho vlohy a předpoklady pro sport, až ho se ho jednou na tribuně chuchelského závodiště zeptal jeho známý:

"Tak jsem slyšel, pane Kohn, že jste svěřil svého tříročka do péče stáje, která trénuje koně na cross-country, je to pravda?"

"Ovšem," odtušil pan Kohn.

"A prosím vás, to je ten bývalý dvouroček, co jste z něj chtěl mít vytrvalého steeplera?"

 "Nu, zkoušel jsem to," potvrdil předpoklad pan Kohn.

"A nepletu se - je to ten roček, co jste ho zařadil mezi remonty, že by mohl zazářit na proutěnkách?"

"Ovšem," odtušil pan Kohn, "tak jsem si to představoval."

"A není to původně to hříbě, o kterém jste tvrdil, že ho v rovinových dostizích nikdo nepřekoná?"

"Pravda, to jsem si myslel," přitakal opět pan Kohn.

"Mohl byste mi tedy říci, pane Kohn, co z toho hříběte nakonec bude?" otázal se dychtivě známý.

"Obávám se, že ... starý kůň," povzdechl si pan Kohn.