Pan farář vysvětluje Kubovi, co je to zázrak.

"Poslouchej, Kubo, ty přece chodíš do jezdeckého klubu, viď? Představ si, že by váš trenér spadl s koně tak, že by narazil hlavou na překážku nebo na zeď stáje, a přesto by se mu vůbec nic nestalo. Co bys řekl, jak se to mohlo stát?"

"Náhoda," mínil Kubík.

"No, dobře, náhoda... A teď si představ, že by se to stalo druhý den znovu a zase by se trenérovi nic nestalo? Co by to podle tebe bylo teď?"

"Štěstí," nepřemýšlel dlouho Kubík.

"No, dejme tomu štěstí," pan farář si otřel čelo kapesníkem, "ale kdyby se to stalo i potřetí a tvůj trenér by se ani teď vůbec nezranil. To už by přece musel být..., no, jen to řekni..."

"Tak to už by byla opravdu dobrá příprava trenéra na výcvik jezdců!" nezaváhal ani teď Kubík.

    Do saloonu na Divokém Západě vtrhne rozlícený kovboj, vytáhne svůj šestiraňák, vystřelí do piana a zařve: "Ti lumpové, co mi schovali koně, zatímco jsem tu popíjel, ať ho do minuty vrátí. Nebo udělám to, co můj dědeček před třiceti lety!"

    Přítomní se zaleknou, protože kovbojův dědeček byl známý rváč, a taky proto, že u sebe nemají zbraně, neboť je hned po příchodu uschovali u barmana, který je vrací až při odchodu. Vzápětí přivedou před vstupní dveře saloonu kovbojova koně. Kovboj se chystá odjet, když vtom se ho barman ustrašeně zeptá: "Ty, Joe, a co vlastně udělal tenkrát tvůj dědeček?"

    "Šel domů pěšky," zachechtá se kovboj a odjede.

    Roztržitý trenér radí začínajícímu jezdci před jeho prvním rovinovým dostihem na 800 metrů, jak má vést koně, kterého má trenér v tréninku: „Ze začátku ho nech volně běžet, ale nejmíň kilometr před cílem ho musíš pořádně pobídnout a vyždímat z něj, co se dá!“

    Pan Kohn je známý tím, že si rád dopřeje dobré jídlo a pití a ukáže se v dobré společnosti. Bohužel nemá stálý příjem a zejména v době současné ekonomické krize si musí hodně ze svých zálib odpírat. Naštěstí má dobrého a bohatého známého s měkkým srdcem, který ho občas založí. Konečně jednou i tomuto známému došla trpělivost: „Pane Kohn, půjčím vám pět tisíc, ale opravdu jen na ty nejnutnější potřeby k životu.“

    Kohn poděkuje, ale druhý den se potká se svým známým na prestižních dostizích v Chuchli, kde v salónku pro VIP návštěvníky popíjí šampaňské Piper-Heidsieck a pojídá humra s majonézou. Známý soptí: „Co to vidím, pane Kohn, včera jste ze mě vyždímal peníze pod záminkou, že nemáte na chleba a na oblečení na zimu ani ze sekáče, a dneska vás vidím na dostizích, jak tu sedíte ve fraku a cpete se humrem s majonézou a zapíjíte to šampusem!“

    Pan Kohn bohorovně odpoví: „Když nemám peníze, tak logicky nemůžu chodit na dostihy, pít šampaňské a jíst humra s majonézou. Když ale peníze mám, tak to podle vás zase dělat nesmím. Tak mi, prosím vás, vysvětlete, kdy vlastně mám chodit na dostihy, pít šampaňské a jíst humra s majonézou!!“

    Dva koně z jízdní hlídky policie po nepříliš úspěšném zásahu proti neonacistům a anarchistům odpočívají ve stáji a jeden z nich povídá druhému“: „Hele, neznáš nějakej vtip o policajtech?“

     „Žádný vtipy o policajtech neexistujou,“ namítne druhý nakvašeně.

    „Jak to?“ ptá se první.

    „To všechno, co se o nich povídá, je pravda!“ uzavře rezolutně jeho kolega.

    V kterémsi haličském goletu (vesnici s většinovou židovskou společností) stál v čele židovské náboženské obce rabín Arcimovič. Jednou potřeboval zajet do blízkého města Kolomyje konzultovat jistou záležitost s tamním rabínem. Protože podhorský golet byl chudý, neměl ani rabín peněz nazbyt. Zjednal si proto Mojšeho Bachracha, který byl se svou kobylkou Klepnou nejlevnějším povozníkem ve vsi, ale byl též známý svým neustálým klením. Rabín toho využil a dohodl se s ním, že nezakleje-li Mojše celou cestu až do města, zaplatí mu rabín dvě zlatky, jinak jen jednu. A tak jedou, jedou, až je Kolomyje, co by kamenem dohodil. Chytrý rabín si vzpomněl, že Klepna nesnáší bílou barvu, proto hlasitě zakašlal, vytáhl z kapsy velký kapesník a zatřepal s ním, jako že z něj vyklepává drobky. Klisna se lekla, poskočila a z Mojšeho úst se ozvalo jadrné zaklení. Rabín pokrčil rameny a podal Mojšemu okázale jednu zlatku.

    Rabín Arcimovič zase jednou potřeboval zajet do Kolomyje. Bylo to o pár let později, kobylku Klepnu i jejího pána, povozníka Mojšeho, dávno přešel mladický elán, takže už neposkakovali ani hlasitě nekleli. Jedou hodinu, jedou dvě, kobylka už nemůže, proto rabín i Mojše sesednou z vozu a jdou vedle něj pěkný kus cesty pěšky. Těsně před Kolomyjí je táhlý kopec, a tak rabín musí zatlačit, aby Klepně ulehčil.

    Když dojeli do města, Klepna byla tak unavená, že vstoje usnula, a rabín povídá Mojšemu: „Poslouchej, Mojše, proč jsem tu cestu musel absolvovat já, to je jasné, protože si tu potřebuji něco zařídit. Proč ty, to je pochopitelné, protože si chceš vydělat peníze. Ale můžeš mi vysvětlit, proč s námi musel jít ten ubohý kůň?“

    V období komunistické totality v Československu měla Státní bezpečnost (StB - tajná policie, rozvědka a kontrarozvědka v jednom) kromě tisíců kmenových příslušníků další tisíce více či méně dobrovolných spolupracovníků-agentů, s jejichž pomocí hledala domnělého vnitřního nepřítele, tedy občany natolik nespokojené s totalitním režimem, že by ho chtěli násilím svrhnout. Bylo tehdy nebezpečné projevit své názory i před známými, natož před neznámými lidmi.

    Pod sochou sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, kudy ještě tenkrát jezdily tramvaje, se přesto dva náhodní čekatelé na tramvaj dali do řeči: „Víte, jaký je rozdíl mezi tady tou kobylou sv. Václava a Československem?“ ptá se jeden.

     „Nevím,“ přizná druhý.

    „No, kobyla tu stojí a nikam nejde, kdežto s Československem to jde pod vládou komunistů od desíti k pěti!“ vítězoslavně odpoví první.

    Druhý muž nato otočí klopou na saku a ukáže prvnímu odznak tajného policisty („estébáka“) a ptá se zase on: „A jestlipak víte, jaký je rozdíl mezi tou kobylou a vámi? ... Nevíte? No, rozdíl je ten, že kobyla tu zůstane stát, kdežto vy půjdete se mnou!“

    První si povzdechne: „Půjdu, ale stejně u vás jen zjistíte, jaký je rozdíl mezi námi dvěma.“     Druhý se podiví: „Jakýpak asi?“

     „Rozdíl je ten, že vy jste dobře placenej estébák, kdežto já mizerně placenej agent-provokatér,“ uzavírá první.

    Kůň sv. Václava na Václavském náměstí byl místem, kde si dávali schůzku milenci ("pod ocasem") i kde se konala významná shromáždění občanů vždycky, když v Československu a později Česku „o něco šlo“. Byl také výzvou pro společensky unavené mladíky a mladice, kteří mnohdy nedokázali odolat a šplhali na něj, aby si šplhli v očích svých kamarádů či kamarádek elegantní krasojízdou na bronzovém oři. V archívu Dopravního podniku hlavního města Prahy proto občas nalezneme i velmi kuriózní zápisy, jako například tento o příčině zastavení nočního provozu na tramvajové trati přes Václavské náměstí dne 29.2.1970:  „... 22:55 - Pád opilce ze sochy sv. Václava na přední vůz soupravy č. 17 (vozovna Strašnice) na tramvajové lince 22. Došlo k poškození trolejového sběrače a následnému přerušení tramvajové dopravy  v úseku Můstek – Flora na 1 hodinu a 45 minut.“

    Známou a oblíbenou postavou pražské zoo 70. let minulého století byl Jirka Janiš. Zpočátku, než přešel na oddělení osvěty, pracoval jako střídač, tj. jako ošetřovatel zvířat, střídající stálé ošetřovatele na různých úsecích (rajonech) zoo ve dnech, kdy měli volno, dovolenou nebo marodili.

    Po vzoru Jaroslava Haška by se dalo říci, že na rajonu koní Převalského (a dalších kopytníků v horní části zoo) pracovala tenkrát taková veselá pakáž, tedy skupina mladších ošetřovatelů a ošetřovatelek, kteří kanadské žerty nemuseli dlouho vymýšlet.

    Jednou, když Jirka konečně vyvezl metráky koblížků od Převaláků, mu člen této party „doručil vzkaz“ jakoby od nadřízeného inspektora úseku, že má ještě udělat rajon na kuní stezce (cestě v horní části zoo s voliérkami hostícími malé šelmy, převážně kunovité a kočkovité, kde práce nebyla namáhavá). Jirka, který vynikal ochotou, dobrosrdečností a také občasnou roztržitostí, všeho nechal a spěchal s kolečkem, lopatou a samometkou na nedalekou kuní stezku. Vlezl do klece osídlené ochočeným samcem kuny lesní a jal se mu čistit boudičku.

    Najednou uslyšel klapot kopyt, a když vyhlédl z klece, spatřil, jak se k ní blíží Převalák. Naštěstí to nebyl pán harému, dosti nepřívětivý hřebec Bars, ale poněkud vlezlá klisna Hanka. Ve snaze vysloužit si od Jirky polaskání natáhla k němu pysky, čímž zamáčkla dvířka klece tak, že zacvakla západku, která se zevnitř nedala otevřít. „Tak to vidíš, kuňáku, a jsme tu zavřený voba!“ povzdechl si Jirka a trpělivě čekal, až přijde pomoc.

    (Ošetřovatelé od Převaláků se pak dušovali, že žádného koně schválně nepustili, ale že Jirka nejspíš zapomněl zašoupnout zástrčku na brance ohrady. Dlužno podotknout, že případy, kdy se chovanci volně potloukají mezi návštěvníky zoo, se stávají rozhodně častěji, nežli... třikrát za deset let.)