Lord Reginald, jedenáctý vévoda z Balmoralu, úspěšný majitel velké dostihové stáje, o němž je známo, že se svými čtyřnohými miláčky občas spí i snídá ve stáji, k čemuž vede i svou rodinu, leží na smrtelném loži. Kolem něho jsou shromážděni všichni členové rodiny, zaměstnanci i anglikánský biskup tamní diecéze, jenž osobně vévodu zaopatřil. Vtom lord zašeptá slabým hlasem: "Eleanor, má drahá choti, jste tady?"

    "Ano, můj drahý, jsem s vámi," odpoví lady Eleanor.

    "A ty, Ronalde, můj nejstarší synu, jsi také tady?" táže se Jeho Lordstvo dále třesoucím se hlasem.

    "Ano, otče, jsem zde," dí pevně syn Ronald.

    "A co ty, Sylvie, má nejstarší dcero, jsi se mnou?" vyzvídá opět lord mroucím hlasem.

    "Ovšem, papá, jsem také u tady, stejně jako moji mladší bratři Gerald a Wilfred a mé mladší sestry Alexandra a Marianna," potvrzuje ochotně dcera Sylvie.

    "I vy, Vaše Milosti, který jste nadšeným obdivovatelem, mých koní a trávíte u nich mnohé chvíle, čekáte tu se mnou, až si mne za chvíli povolá Pán?" zachraptí sotva slyšitelně lord Reginald směrem k biskupovi.

    "Zajisté, můj synu," odtuší prelát.

    "A co vy, kapitáne Rumpille, můj příteli a trenére mých koní, přišel jste se se mnou rozloučit před mou poslední cestou?" chce ještě vědět vévoda.

    "S úctou a láskou, mylorde," přitaká kapitán Rumpill a dodá: "stejně jako vaši stájníci."

    Lord Reginald se náhle vztyčí a zařve jako lev: "Krucinál, když jste všichni tady, tak kdo je teda u koní?!"

 Rodiče s dcerou, která se zbláznila do koní a tak dlouho do rodičů hučela, až je přemluvila, aby jí koupili vlastního koně, navštíví vyhlášenou stáj s chovem mnoha plemen jezdeckých koní.

    "A kolik tak stojí koně, které tu máte na prodej?" ptají se majitele.

    Majitel vidí, že potenciální zákazníci se v koňské problematice nevyznají, a proto uvažuje, jak jim to co nejsnadněji vysvětlit. Nakonec se rozhodne nezatěžovat je rozdíly mezi plemeny, typy, pohlavími atd. a  chce popsat koně způsobem pro laiky nejsrozumitelnějším: "Tak támhleten malý bělouš stojí 90.000 Kč, ten o málo větší vraník vedle by byl za 70.000 Kč, tady ten ještě trochu větší hnědák je k mání za 50.000 Kč, no a tuhle velkou ryzku můžete mít za 35.000 Kč."

    Rodiče se chvíli radí, pak poděkují a chystají se k odchodu. 

    "Zdají se vám ceny našich koní příliš velké ?" ptá se zaraženě majitel.

    "Ale ne," ujišťují ho rodiče, "jenom vaši koně se nám zdají příliš malí."

Ve venkovské stáji poblíž menšího městečka, kde se právě konaly dostihy, se potkají se dva žokejové, kteří se nemají rádi.

    "Hle, Franto, slyšel jsem, že jsi ve městě prodal dostih," povídá provokativně jeden.

    "To myslíš ve Slušovicích?" přemýšlí druhý, jak to zahrát do autu.

    "No, právě tam," potvrzuje první.

    "Tak to vůbec není pravda," popírá druhý.

    "Jak to?" ptá se pochybovačně první.

    "Protože Slušovice u mě nejsou žádný město!" rezolutně uzavře druhý.

    Rabín Arcimovič si zase jednou najal Mojšeho Bachracha, aby ho bryčkou dovezl do Kolomyje. Kobylka Klepna už svůj pozemský život doklepala a proháněla se teď volná po věčně zelených pastvinách, proto byl rabín zvědav, jakého nového koně si Mojše opatřil. Když Mojše předjel před rabínův dům, Arcimovič uviděl statného hnědého valacha s lesklou srstí a hedvábnou hřívou, no prostě skvost.

    "Poslouchej, Mojše," vyzvídá rabín, "takový krásný kůň tě jistě musel stát spoustu peněz."

    "Ale kdepak, rebe," chlubí se ochotně Mojše, "koupil jsem ho od vojska za babku. Má slavné jméno po generálu Bagrationovi, nekulhá, nekrká... no prostě nevím, proč ho vyřadili."

    A tak jedou, cesta rychle ubíhá, když vtom se z blízkého lesa ozvaly výstřely lovců. Valach se lekl, až málem i s bryčkou vrazil do stromu. "Aha," pokýval rabín hlavou, "tak teď už je jasné, proč ho v armádní jízdě nepotřebovali."

    Byli asi v půli cesty, když se cesta prudce svažovala z kopce směrem k lomu. Rabín poručil zastavit, vystoupil a řekl: "Já půjdu radši kousek pěšky. V lomu se někdy střílí, a kdyby se Bagration splašil, tak nás všechny zabije."

    "Snad nemáte strach, rebe," podivil se Mojše, "vždyť vy jste přece s Hospodinem v důvěrném styku."

    "Nepochybuji, že bych se dostal do ráje a zasedl po pravici Boží," děl na to rabín. "A myslím, že bych vyhrál i proces před nebeským soudem, který by obžaloval tohle zvíře, že zavinilo mou smrt. Ale mám já zapotřebí soudit se s pitomým koněm?"

    Rabín Arcimovič se doslechl, že v Kolomyji se na pár hodin zastaví varšavský vrchní rabín, nejvyšší náboženská autorita i pro polskou Halič. Najal si proto opět Mojšeho s jeho bryčkou, taženou vojenským vysloužilcem, statným valachem Bagrationem. Vymínil si však, že do Kolomyje pojedou delší cestou, která nevedla kolem lomu, a že proto pojedou rychleji. Jenže Bagration si pořád jde svým pochodovým tempem jako na přehlídce kavalerie. Rabín se mrači čím dál více a přesvědčuje Mojšeho, aby koně pořádně pobízel.

    "Věřte mi, rebe," chlácholí ho Mojše, "já už Bagrationa za ty dva roky, co ho mám, dobře znám. Až bude chtít, poletí jako bouře."

    "A kdy to vlastně bude, Mojše? Času už moc nemáme!"

    "Tak to opravdu nevím, rebe. Zatím se mu ještě nikdy nechtělo."

    Rabín Arcimovič zdědil malé jmění po vzdáleném strýci, a protože měl už dost dobrodružství s povozníkem Mojšem a jeho podivuhodnými koňmi, rozhodl se, že si bryčku a koně pořídí sám. Zajel proto na koňský trh do Kolomyje, aby si vybral pořádného oře.

    "Tohle je přesně ten kůň, jakého potřebujete, můj pane," přesvědčuje ho jeden handlíř: "Když ho u vás doma za svítání zapřáhnete, tak jste v sedm hodin v Kolomyji!"

    Rabínovi se kůň moc nelíbí, ale chce zůstat zdvořilý: "To je opravdu zázračný kůň. Ale mně se přesto nehodí."

    "Ale proč, můj pane?" tváří se nechápavě handlíř.

    "Co bych tak podle vás dělal v sedm hodin ráno v Kolomyji?"

    Když nepořídil u jednoho handlíře, obrátil se rabín Arcimovič na druhého. Ten mu předvedl pěkného koně, cena byla rozumná, a tak si oba plácli. Rabín koně hned zapřáhl do bryčky, kterou v Kolomyji také koupil, a jeli pomalu domů. Když jeli asi půl hodiny, rabín si všiml, že kůň začal kulhat na levou zadní nohu. Zastavil, zvedl koni nohu, a hned zjistil, že kůň má vrozenou vadu spěnkové kosti. Obrátil a jel ještě pomaleji zpátky. Cestou přemýšlel, jak lstivého handlíře, který nejspíš koně před prodejem něčím trochu omámil, aby nekulhal, přimět k tomu, aby si koně opět vzal a vrátil rabínovi peníze. Napadlo ho, že nejlepší bude, když uprostřed tržiště začne křičet, jak ho handlíř napálil, a ukazovat nemocnou nohu koně všem okolo. Takovou antireklamu jistě handlíř nestrpí a bude chtít věc rychle urovnat. Rabínův předpoklad se splnil a záhy měl opět v kapse své peníze, ještě s menším nádavkem navíc. Jenže lidé se nechystali rozejít, dál spílali bezbožnému handlíři, který se rouhavě opovážil ošidit rabína, a vypadalo to, že ho budou inzultovat.

    "Ctihodný rebe, zachraňte mě," prosil handlíř rabína a sliboval: "Když se mi nic nestane, seženu vám opravdu zdravého koně a zadarmo."

    Chytrý rabín neváhal a a hned oslovil dav: "Dobří lidé, odejděte v pokoji. Vždyť vina tohoto muže před Hospodinem je trojnásobně menší než jeho nevina. Je pravda, že ten kůň má jednu nohu nemocnou, ale ostatní tři jsou zdravé!"

    Pan Kohn, kterého už známe jako milovníka dobrého jídla, pití a VIP-společnosti, býval úspěšným obchodníkem a majitelem dostihového koně, nadějné klisny s dobrým původem. Pak na něj zřejmě Hospodin zanevřel, protože pana Kohna postihly rány osudu: utrpěl obchodní ztráty, zemřela mu žena a nakonec uhynula i jeho milovaná klisna. Zatímco předchozí dvě rány pan Kohn snášel statečně, po ztrátě klisny se téměř zhroutil. Jeho dlouholetý přítel se ho ptá po příčině.

    "To máte tak," vysvětluje mu pan Kohn, "obchodní ztráty jsem vyrovnal konkursem, a když mi umřela žena, sjelo se početné příbuzenstvo a každý mi dohazoval nějakou novou manželku. Ale novou klisnu mi nikdo nepřivedl!"

    Pan Kohn sedí zase jednou v salónku pro VIP dostihového závodiště v Chuchli a naslouchá rozhovoru svých dvou známých, arabského šejka a skotského šlechtice, kteří jsou oba majiteli dostihových stájí a koní. Probírají se samozřejmě koňské otázky a pak dojde řeč na dobročinnost.

    "Obdarovávat chudé a potřebné je jedním z pěti pilířů naší víry," prohlásil šejk a pokračuje: "Proto vždy při úplňku, kdy utichne horký pouštní vítr samúm, vyjdu před svůj stan a vyhodím do vzduchu všechny papírové peníze, které moji koně vyběhali na dostizích za poslední měsíc. Pak se odeberu na lůžko. Ráno za úsvitu pak vyjdu před stan a seberu bankovky, které vítr neodvál. O těch, které vítr vzal, se domnívám, že mu to nařídil Alláh, aby je dovál do rukou těch, kteří je potřebují víc než já."

    Oba posluchači uznale kývnou a skotský aristokrat na to naváže: "Já to dělám podobně, vždycky první neděli v měsíci po ranních bohoslužbách vystoupím na věž svého zámku a hodím dolů všechny bankovky, které mi přinesli moji koně. Po obědě pak posbírám ty, které zůstaly na mých pozemcích, kdežto ty, jež se dostaly na pozemky obecní nebo sousedů, jistě Boží Prozřetelnost dopravila přímo k těm, kteří jimi mohou zahnat bídu."

    Šejk souhlasně zamručí, kdežto pan Kohn se ušklíbne, protože si v duchu spočítá, jak mizivě málo bankovek může za pár hodin vítr odvát mimo rozlehlé panství šetrného Skota. "Myslím, že si to zbytečně komplikujete, pánové," dodá pak.

    "A jak to tedy děláte vy?" zeptají se ho unisono oba jeho společníci.

    "Když mi moje kobylka občas něco vyhrála," vysvětluje svůj systém dobročinnosti pan Kohn, "sedl jsem si prostě ke svému psacímu stolu v kanceláři a vyhodil jsem všechny vyhrané peníze před stůl do vzduchu. Ty, které spadly na zem, jsem si vzal, protože jsem usoudil, že Hospodin si z těch vyhozených do vzduchu už svůj podíl pro chudé a potřebné odebral."

    Lord Reginald, kterého už známe jako milovníka koní až za hrob, byl úspěšným majitelem dostihové stáje a velkoobchodníkem s koňmi. Jednou se mu poštěstilo nakoupit levně větší množství nadějných ročků. Po čase však zjistil, že ty naděje byly plané, proto vyslal svého vrchního stájníka Lumpina, aby objel velké chovatele koní v Británii a snažil se jim ročky prodat.

    "Ale pamatujte si, Lumpine," nakázalo stájníkovi Jeho Lordstvo, "že nesmíte jít s cenou pod pět set liber za jednoho. Přece je nebudeme prodávat levněji, než za co jsme je nakoupili!"

    Lumpin se vydal do světa a již druhý den od něj přišel telegram z Glasgowa: "Mohu prodat dva ročky, ale jen po čtyřech stech librách." "Prodat!" odpověděl okamžitě telegraficky vévoda.

    Třetí den doručili Jeho Lordstvu telegram z Dublinu: "Mám zájemce o další čtyři ročky, ale nedá víc než tři stovky za jednoho." "Prodat!" zněla okamžitá telegrafická instrukce lorda Reginalda.

    Čtvrtý den se Lumpin ohlásil telegramem z Birminghamu: "Mohu prodat dalších pět ročků, ale nanejvýš po dvou stovkách." "Prodat!" obratem vzkázal jeho zaměstnavatel.

    Pátý den byl lord Reginald překvapen telegramem z hotelu Splendid v Londýně: "Pan Lumpin vážně nemocen. Ředitelství hotelu se obává nejhoršího." Vévoda se okamžitě rozjel do Londýna, svého vrchního stájníka však nalezl v posledním tažení. Sklonil se k umírajícímu a tázal se starostlivě: "Mohu pro vás něco udělat?"

    "Už ne, mylorde," namáhavě odvětil Lumpin, "jen mi pro všechno na světě prozraďte, za kolik jste vlastně ty ročky koupil!"