Principy hospodaření ekofarmy:

• Produkce potravin vysoké kvality a v přiměřeném množství.
• Postupy v souladu s přírodními systémy a cykly na všech úrovních od půdy přes rostliny až ke zvířatům.
• Udržování nebo zvyšování dlouhodobé úrodnosti a biologické aktivity půdy.
• Osevní postupy a technologie pěstování bránící erozi půdy.
• Regulace a potlačování plevelů (doprovodných rostlin) agrotechnickými metodami; herbicidy povoleny nejsou.
• Ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům založená na podpoře samoregulující funkce agroekosystému, biologických a biotechnických metodách. Fungicidy a insekticidy povoleny nejsou.
• Etické zacházení se zvířaty respektováním jejich vrozených potřeb a chování (welfare).
• Respektování místních, ekologických, klimatických a zeměpisných rozdílů a využívání praktik a postupů vyvinutých v jejich důsledku.

Ekologické principy:

• Podpora druhové rozmanitosti, ochrana vzácných přirozených stanovišť a přírodních útvarů.
• Maximální využívání obnovitelných zdrojů a recyklace, využívání místních zdrojů.
• Minimalizace znečištění a odpadů.
• Použití metod genové technologie je u veškeré bioprodukce zakázáno. To platí pro pěstování rostlin, krmení zvířat i zpracování produktů.

Principy úpravy biopotravin:

• Minimum zpracování při zachování charakteru upravované potraviny.
• Maximální snaha o zachování čerstvosti, autentičnosti a přirozených nutričních a sensorických kvalit (barva, vůně, chuť).
• Zpracování, které nezatěžuje životní prostředí.
• Celistvost, tj. vhodnost z hlediska zdravé výživy, např. celozrnná mouka apod.
• Zakázané postupy jsou: iontové měniče, bělení, působení syntetických hormonů, ozařování, mikrovlnný ohřev, používání barviv, dochucovadel a sladidel syntetického původu.
• Snaha o vyloučení možnosti kontaminace nebo záměny s konvenční potravinou.
• Poskytování maximálního množství informací o způsobu úpravy a složkách potraviny spotřebitelům.

Sociální principy:

• Zajištění přiměřené kvality života, pracovního prostředí a uspokojení z práce pro zemědělce a jejich rodiny.
• Rozvoj ekologicky zodpovědné produkce, výroby a distribuce s důrazem na místní systémy.
• Dodržování stanovených pravidel je v systému ekologického zemědělství přísně kontrolováno na všech úrovních, od vstupů do zemědělské výroby přes produkci a zpracování bioproduktů, výrobu biopotravin až po prodej konečnému spotřebiteli.
• Ekologické zemědělství je v konečném důsledku jedním z pilířů udržitelného rozvoje venkova.  

Přírodní parky zřizují orgány ochrany přírody podle § 12 odst. 3 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, k ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými a estetickými a přírodními hodnotami, pokud toto území již není chráněno jako zvláště chráněné území přírody (národní park, chráněná krajinná oblast, národní přírodní rezervace či památka, přírodní rezervace či památka). Přitom může být stanoveno omezení takového využití území, jež by znamenalo zničení, poškození nebo rušení jeho stavu.

Přírodní park Poluška byl zřízen Okresním úřadem Český Krumlov k 1. říjnu 1999. Rozkládá se mezi prvním a druhým největším městem okresu, Českým Krumlovem a Kaplicí a jejich urbanizovaným okolím. Krajinotvornou dominantou tohoto přírodního parku je vrchovina Polušky s nejvyššími vrcholy Poluškou a Kraví horou. Hranice přírodního parku prochází obcemi a osadami Přídolí, Záhořánky, Silniční Domky, Zahrádka, Omlenička, Lannovy Domky, Rejty, Střítež, Dolní Pláně, Věžovatá Pláně a Sedlice. Přírodní a estetická hodnota území je dána rozsáhlým lesním ekosystémem, který je regionálním biocentrem územního systému ekologické stability krajiny a kterým probíhá nadregionální biokoridor K170, spojující biocentrum Poluška mj. s nadregionálním biocentrem Žofín, a dále činností člověka jen málo pozměněnou okolní krajinou se zbytky květnatých luk, četnými mezemi a remízky, prameništi několika přítoků Malše a Vltavy, s typickými společenstvy a biotopy a rovněž s dochovanou tradiční architekturou obytných a hospodářských stavení vísek a samot šumavského předhůří.

            Ekologické zemědělství je šetrný způsob hospodaření, které pečuje o zachování druhové pestrosti a rozmanitosti venkovské krajiny. Proto se „zemědělství bez chemie“ nazývá také „ekologické“. Uvědomujeme si to však dnes dostatečně? V současné době je ekozemědělství všude zmiňováno hlavně v souvislostech s výší dotací nebo jako zdroj biopotravin. To je oprávněné, je však třeba znovu poukázat na environmentální pozitiva ekozemědělství a sami ekozemědělci musí aktivně přispívat k ochraně přírody, více než jsou povinováni základními směrnicemi ekologického zemědělství nebo agroenvironmentálních programů. Cílená podpora ohrožených druhů živočichů i rostlin, vysazování křovinných pásů, extenzivní obhospodařování botanicky cenných luk a pastvin, pozdní seč, květnaté pásy na podporu užitečného hmyzu, k ptákům ohleduplné sečení travních porostů, zmenšování půdních bloků, péče o nezpevněné cesty, staré zídky a hromady kamení. To jsou příklady opatření, kterými mohou ekozemědělci přispět nad rámec již tak velké prospěšnosti EZ pro přírodu.

Krédem rodinných hospodářství je ekologie a zachování krajiny a fungují též jako obrana proti vylidňování venkova. Naplňování teze „Rodinný podnik jako základ Evropské unie“ zůstane i nadále dominantním principem v zemědělství EU. Při vstupu Slovenska do EU se předpokládalo, že jeho velkovýrobní struktura zemědělství (jako důsledek „socializace“ a „kolektivizace“ venkova, jež po čtyři desetiletí násilně prosazovala vládnoucí komunistická strana) bude velkou výhodou proti malým podnikům EU-15. Nestalo se tak, podle tvrzení velkovýrobní lobby zejména proto, že slovenští zemědělci dostali několikanásobně nižší dotace než malí rolníci (na rodinných farmách) ve „starých“ členských zemích EU.

Zajímavé je však porovnání s Polskem, kde i přes čtyřicetileté období totality zůstaly zachovány rodinné farmy, jejichž průměrná výměra nepřesahuje osm hektarů, a kde se zemědělství dynamicky rozvíjí, zatímco slovenské velkovýrobní zemědělství stagnuje. Polští rolníci zaplavují levnými a kvalitními zemědělskými produkty evropské trhy přesto, že z evropských fondů polští farmáři dostávají méně než jejich západní kolegové. EU staví na rodinných hospodářstvích také proto, že jsou stabilním základem pro sociální rozvoj venkova (kdežto velký podnik skončí svou činnost a propustí zaměstnance, jakmile jeho náklady převýší výnosy a management si nebude mít co rozdělovat). Velkovýrobní podnik a jeho management nikdy nebude ekologický, nebude mít zájem na šetrném zpracování půdy, na udržení krajiny, na rozvoji venkova ani na produkci krajových specialit, už i proto, že to pro něho není ekonomické. Tato kritéria dokáže naplnit pouze na vlastním, za vlastní peníze a na vlastní zodpovědnost hospodařící rolník. 

Pro další informace viz http://www.agroportal.sk/

            Na to se názory dosti různí. Podle některých výzkumů, zejména německých odborníků, jsou biopotraviny pocházející z produkce ekofarem více zaplísněné (a obsahují tedy více nebezpečných mykotoxinů) než potraviny, jež mají původ v konvenčním zemědělství. Příčinou tohoto stavu je skutečnost, že ekologičtí zemědělci nepoužívají chemické látky a přípravky pro boj s patogeny obilovin, zeleniny a ovoce buď vůbec, anebo ve značně menším množství než zemědělci konvenční (případně používají prostředky méně účinné).  Dánští vědci zase po dvouletém pokusném pěstování mrkve, hrášku, zelí, jablek a brambor tvrdí, že bioovoce a biozelenina nejsou bohatší na minerální látky a stopové prvky a nejsou ani v lidském organismu lépe využity. Výsledky evropského výzkumného projektu řešeného v 6. rámcovém programu V&V pod názvem Quality Low Input Food (QLIF) ukázaly, že některé potraviny z ekologické produkce, např. ovoce, zelenina a mléko jsou hodnotnější z hlediska výživových faktorů a obsahují větší množství antioxidantů, o kterých se předpokládá, že snižují riziko onemocnění srdce a rakoviny. U ovoce a zeleniny byl zjištěn vyšší obsah antioxidantů oproti konvenční produkci o 40 %, u mléka o 60 % více antioxidantů a prospěšných mastných kyselin. Profesor Carlo Leifert z Newcastle University ve Velké Británii (koordinátor projektu) uvedl, že výsledky projektu naznačují, že konzumace biopotravin je ekvivalentní tomu, jako bychom denně konzumovali porci ovoce a zeleniny navíc. Výzkumníci z Kalifornské univerzity v Davisu v r. 2007 zjistili, že biorajčata hnojená pouze statkovými hnojivy obsahují až o 70% více antioxidantů (flavonoidů) nežli rajčata pěstovaná konvenčním způsoben a hnojená minerálními hnojivy.

Náš názor: raději budeme jíst plísně a zplodiny jejich látkové přeměny, s nimiž lidstvo přichází do styku po celou dobu svého vývoje, tedy několik milionů let, než zbytky umělých hnojiv, herbicidů, pesticidů, insekticidů a dalších -cidů, které v potravinách jíme jen necelé století.

Na úvod je třeba říci, že domácí koně mají jediného „praotce“ Adama, zato „pramátí“ mají dnešní plemena habaděj. Genetické studie současných plemen koní, založené na rozborech dědičné informace mitochondrií děděné výhradně po matce, odhalily více než 90 koňských Ev. Vědci z toho vyvozují, že koně byli domestikováni mnohokrát nezávisle na sobě. Světem se tedy nešířil zdomácnělý oř, ale naopak se šířilo know-how, jak ochočit divokého koně. Toto know-how bylo regionálně aplikováno na domácí podmínky, tedy na divoké koně v dané oblasti. Naopak pátrání po koňských Adamech, založené na analýzách chromozómu Y, vázaného na samčí pohlaví a předávaného na další pokolení jen otci, skončilo celkem překvapivě. Dvaapadesát hřebců patnácti různých plemen (od arabského plnokrevníka až po shetlandského ponyho) se ve zkoumané pasáži chromozomu Y vůbec nelišilo. Vyplývá z toho, že už od samých počátků chovu koně chovatelé praktikovali připouštění velkého počtu klisen jedním hřebcem. Tato praxe musela předcházet vzniku současných plemen koní, protože v opačném případě bychom zřejmě pozorovali uniformitu chromozómu Y uvnitř plemen, ale mezi různými plemeny koní by se chromozóm Y přeci jen aspoň trošku lišil. Zřejmě se na tom podepsaly i počátky chovu koně, kdy bylo toto krásné zvíře chováno na maso (tedy nikoli pro jízdu nebo tah). Při takovém chovu je obvyklé, že se pro plemenitbu vybere nejlepší samec a ostatní samci skončí na pekáči (samice jako zdroj nového potomstva jsou zabíjeny o poznání řidčeji). Přesto nemusí být genetická homogennost koní po otci jen výsledkem lidské činnosti. I u divokých koní totiž platí, že otcem potomstva většiny klisen ve stádě se stává jeden jediný vůdčí hřebec. Tak mohlo dojít k homogenizaci variant chromozómu Y už u divoké populace. Je tedy možné, že domestikace koně přeci jen měla své jediné centrum. Tam bylo zvládnuto know-how „krocení divokých koní“  a odtud se tato dovednost šířila. V první domestikované populaci byl chromozóm Y homogenní v důsledku výše popsaného harémového uspořádání stád koní. Pokud šli spolu s know-how do světa i hřebci z původního jediného domestikačního centra, kteří se pářili s místními klisnami všude, kam se dostali, pak mohli svou jedinou variantu chromozómu Y snadno rozšířit po světě. A ještě jedna zajímavost: srovnání DNA z chromozómu Y současných domácích  koní a koní Převalského odhalilo rozdíly, které napovídají, že se praotcové těchto dvou druhů koní rozešli zřejmě někdy před 200.000 roky. Zdá se, že u jejich rozchodu neasistoval člověk coby chovatel koní. Podle nejnovějších historických poznatků byl totiž kůň domestikován teprve před asi 5.500 lety v severní části dnešního Kazachstánu. Chov koní se odtud rozšířil do dalších částí Eurasie, konkrétně do Evropy asi o 2.000 let později. Archeologické vykopávky botajské kultury (existovala mezi lety 3700 až 3100 př. n. l.) objasnily, že Botajové v severním Kazachstánu v té době chovali koně nejen jako jezdecké zvíře, ale též pro maso a mléko. V nádobách botajské kultury se dochovaly zbytky tuku, pravděpodobně z kobylího mléka. Byly objeveny také součásti postrojů na koně. Chov koní byl zřejmě rozsáhlý, protože počet nalezených koňských koster je mnohem větší než koster lidských. Na zubech koní byly objeveny typické znaky svědčící o tom, že koně po větší část svého života nosili ohlávku. Možná také, že je všechno trochu jinak: že lidé začali domestikovat koně mnohem dříve, ale v prvních tisíciletích domestikace chovali koně jen pro maso, popř. mléko. A teprve v době poměrně nedávné naši předci v Kazachstánu objevili, že lze koně mnohem lépe využít jako jezdecké a tažné zvíře.

Asi jste si v různých přehledech, které vydávají chovatelské svazy koní nebo Ústřední evidence koní ČR, všimli, že nejstarší (z právě žijících) koní jsou u každého plemene zpravidla klisny. Také střední délka života je u klisen delší než u hřebců. Jak se zdá, přinesli si domácí koně do svého nového života po boku člověka trochu neblahé dědictví svých předků. Pozorování posledních žijících divokých předků domácího koně, tj. koní Převalského, v přírodě (ta jsou dosti stará, protože v přírodě už zástupce tohoto druhu několik desetiletí nikdo nespatřil) a v chovech zoologických zahrad potvrdila, že i v těchto stádech se hřebci většinou dožívají kratšího věku než klisny (i když tu existují výjimky, např. chovný hřebec Uran chovaný v pražské zoo se údajně dožil 30 let, což je ale možné vysvětlit tím, že jeho mladší konkurenti byli od stáda oddělováni a neměli možnost Urana „sesadit z trůnu“, a když zestárl, byl naopak oddělen on a dožil ve svém "důchodovém" výběhu a boxu). Srovnávací studie velkého počtu druhů kopytníků, kterou komentuje časopis American Naturalist 170: 370-380, ukazuje, proč se samci s velkými harémy samic dožívají poměrně krátkého věku. Juan Carranza ze španělské University of Extremadura a Javier Pérez-Barbería z britského Macaulay Institute porovnávali velikosti těla a zubů (konkrétně skus, tzv. „occlusal surface area“) u obou pohlaví celkem 123 současných druhů kopytníků. Badatelé sledovali jednak druhy, u kterých se samci výrazně liší od samic a mají sklony si vytvářet harémy (což je typický příklad koní, kde ve stádě může být jen jeden dospělý hřebec, který ostatní postupně dospívající hřebce vyhání, dokud nezestárne či nezeslábne a není sám vyhnán), a pak druhy, u nichž se pohlaví příliš neliší a které vytvářejí rovnocenné svazky. Vyšlo najevo, že zvětšování plochy skusu je v rámci evoluce ve srovnání se zvětšováním hmotnosti těla rychlejší u samic než u samců a také je rychlejší u druhů s rovnocennými pohlavími. V důsledku toho mají samci druhů s velmi rozdílnými poměry pohlaví ve stádě vzhledem k velikosti svých těl malé zuby. Z toho vyplývá závěr, že samci kopytníků s velkými harémy mají sice větší těla, ale platí za tuto výhodu menšími zuby, přičemž menší zuby znamenají pro zvíře, které se živí tvrdými travinami a zuby si rychle obrušuje, dřívější smrt, která nastane v důsledku úplného obroušení zubů, takže zvíře (žijící divoce v přírodě) již nemůže přijímat potravu a uhyne hlady.

Z evolučního hlediska lze vysvětlit tento jev tak, že je žádoucí, aby se vůdčí samci početných harémů střídali častěji než samice a vnášeli do genofondu stáda a populace stále nové a nové geny, které mohou být zdrojem evolučně výhodných mutací. U zvířat žijících v párech a odchovávajících společně své potomky je naopak výhodné, aby tato společná péče trvala co nejdéle a přivedla na svět co nejvíce schopných mláďat, tudíž aby oba partneři žili přibližně stejně dlouho.

Kosterní nálezy domestikovaných oslů na pohřebišti v egyptském Abýdu, archeologické lokalitě na západním břehu Nilu, poskytly informace o jejich zdomácňování a o stavu tehdejší společnosti v době prvních dynastií egyptských faraónů. Abýdos leží asi 100 km severozápadně od Luxoru a bylo osídleno už v době pravěku. Je považován za „národní hřbitov“ starých Egypťanů. Kdysi to bylo jedno z nejvýznamnějších náboženských center starověkého Egypta a předpokládá se, že někde v jeho okolí se rozkládá dosud nenalezené město Cenej, první hlavní město starověkého Egypta, založené už v předdynastickém období. Dosud převládala domněnka, že k domestikaci oslů došlo až ve druhé vlně ochočování divokých zvířat, přičemž v první vlně lidé domestikovali ovce, kozy a prasata, a to před 10 až 11 tisíci roky. Jak dále uvádí článek v Proc. Natl. Acad. Sci. USA, 10.1073/pnas.0709692105, byly u žijících domácích oslů provedeny genetické analýzy, jež jejich populaci rozdělily na dvě velké skupiny. První je zjevně odvozena od núbijského poddruhu osla Equus asinus africanus. Druhá má blízko k poddruhu osel somálský Equus asinus somaliensis.  Vědci předpokládají, že osel byl domestikován hned dvakrát a to z obou zmíněných poddruhů, jež se vývojově oddělily před statisíci let.  Oslí kostry v Abýdu byly nalezeny ve třech hrobech a celkem jich je deset.  Jejich stav umožnil porovnání anatomických poměrů s dnešními domácími osly. Kosti pohřbených oslů vědci srovnávali s 53 dnes žijícími domestikovanými osly a divokými osly žijícími v Africe. Srovnáním bylo zjištěno, že osli z Abýdu byli pohřbeni před 5.000 lety a jejich kostry již nesou známky značného zatěžování břemeny a transporty. Kostry však mají stále mnoho anatomických znaků jejich divokých afrických předků, což lze vyložit tak, že domestikace neprobíhala rychle, a že se tedy jednalo o dlouhodobější proces. Na otázku, co bylo dříve, zda osel domácí nebo kůň domácí, nelze zatím jednoznačně odpovědět. Zatím se zdá, že téměř současně došlo k ochočování koní ve středoasijských stepích (severní Kazachstán) a k domestikaci oslů v tzv. úrodném půlměsíci starověkých zemědělských civilizací (Babylónie-Mezopotámie-Sýrie-Palestina-Egypt), kde se populace divokých koní nevyskytovaly. Pro vývoj těchto civilizací bylo ochočení osla zpočátku důležitější, protože využití oslů změnilo a zdokonalilo přepravní systém obchodu v severní Africe a Přední Asii a umožnilo vznik a organizaci prvních měst. První hodnověrné zprávy o využití koní v této oblasti pocházejí až ze 13. století před naším letopočtem, kdy v bitvě mezi Egypťany a Chetity u syrské Kadeše bojovaly na obou stranách oddíly válečných vozů tažených koňmi.

 Zatímco původ řady druhů domácích zvířat (např. kozy, ovce) je většinou situován do oblasti Anatólie, nebo do oblasti úrodného půlměsíce (pruh území od Perského zálivu k údolí Nilu, zahrnující starověké regiony Babylónie-Mezopotámie-Sýrie-Palestina-Egypt), na původ skotu panovaly názory značně nejednotné. Genetici nyní rozborem mitochondriální deoxyribonukleové kyseliny (DNA) zjistili, že náš dnešní skot měl své předky na Blízkém východě. Genetické studie  mitochondriální DNA  začínají poskytovat řadu informací, které by jinak zůstaly navždy utajeny. Údaje uložené v mitochondriích se na potomstvo přenáší pouze po mateřské linii, protože spermie  obsahuje pouze jadernou DNA a nikoli DNA mitochondriální. Jinými slovy: co máme v mitochondriích, máme pouze od matky. Srovnání genetického kódu různých populací lidí a znalost toho, jak často dochází ve vlákně DNA k spontánním mutacím, například umožnilo zjistit, že naše pramatka pocházela z Afriky a podle „mitochondriálních hodin“ měřících čas nárůstem mutačních změn, lze dokonce odhadnout, kdy žila. Obdobně lze postupovat u všech živočišných druhů. Metodu porovnání mitochondriální DNA lze tedy využít k objasnění otázky, odkud pochází skot. Testy provedené na stovkách vzorků ze zvířat pocházejících z Evropy, Afriky a Blízkého východu  a jejich srovnání s údaji o čtyřech britských vyhynulých divokých turech poskytly údaje o tom, že starobylé sekvence nukleotidů jsou zcela rozdílné od těch vyskytujících se v moderním typu skotu. Síťová analýza výsledků získaných rozborem DNA zjistila, že u moderního tura domácího (Bos taurus) lze pozorovat čtyři hvězdicovité shluky haplotypů s odlišnostmi, jejichž vznik lze datovat do doby začátků jeho domestikace. Jeden ze jmenovaných shluků haplotypů v Evropě převládá. Je to jeden ze tří základních haplotypů typických pro Blízký východ. Naproti tomu africká odlišnost, výlučně sestávající z jednotlivých skupin haplotypů se vyskytuje jen řídce.  Fakta získaná z DNA skotu poskytují silnou podporu myšlence, že předchůdce našeho skotu - divoký tur (Bos primigenius) - pocházel z Blízkého východu.

Změna životního stylu z kočujícího lovce-sběrače na usedlého zemědělce v každém regionu vedla k dramatickému nárůstu porodnosti. K této změně docházelo v různých dobách zhruba mezi lety 9000 a 1000 před naším letopočtem na různých místech a předpokládá se, že vždy následovala populační exploze. Vychází se přitom ze zkušeností s dnešními etniky. Platí, že s příchodem zemědělství souvisí nepřehlédnutelné zvýšení počtu archeologických nálezů. Lze rozumě předpokládat, že to má co dělat s růstem dotyčné populace. Nelze z toho ale přímo odvodit, jak byla taková populační vlna velká, ani jak probíhala v čase. Na pomoc přicházejí demografové, kteří se snaží vytěžit data z historických dokumentů, jako jsou různá sčítání lidu nebo matriky, informace z těchto pramenů jsou však vždy nekompletní. Stephan Naji a Jean-Pierre Bocquet-Appel z pařížského National Center for Scientific Research ve dvou studiích analyzovali data z 38 pohřebišť z Evropy a severní Afriky a 62 pohřebišť ze Severní Ameriky. Ukázalo se, že změna ekonomiky z lovecko-sběračské na zemědělskou způsobila zjevný nárůst podílu dětských kostřiček z 20 na 30% z celkového množství objevených koster. Na různých místech k tomu došlo v různou dobu, ale průběh zvýšení počtu dětských kosterních pozůstatků byl velmi podobný v Severní Americe i v Evropě a severní Africe. Nálezy dětských kostřiček jsou sice smutné, poskytují ale cenné informace o chování populace. V populaci, která úspěšně roste, je dětí víc, živých i mrtvých. Naopak, v populaci, která stagnuje či vymírá, je podíl dětí nižší. Proč vlastně přechod na zemědělství vedl k baby-boomu? Rozvoj zemědělství totiž nepřinášel našim předkům jen samé klady. Dlouhodobé osídlení zemědělců na jednom místě (oproti lovcům-sběračům kočujícím za zvěří a sezónními rostlinami) je decimovalo řadou závažných nemocí, které měly původ především v nedostatečné hygieně a velké koncentraci lidí. V důsledku výkyvů počasí se někdy neurodilo a nastal hladomor. Přesto zemědělství poskytuje etniku, které se pro něj rozhodne, podstatné výhody. Dokáže zajistit průměrně víc jídla a tím pádem i přes nemoci a jiné útrapy uživit víc lidí. Zároveň usedlý život umožní ženám mít častěji děti a to všechno dohromady vyústí v populační explozi. V lovecko-sběračských etnikách ženy na svém těle nosí a kojí děti do stáří 3-4 let. Kojení brání obnovení menstruačního cyklu po těhotenství, a ženy lovců-sběračů tím pádem znovu otěhotní za delší dobu (méně často za život). Ženy raných zemědělců tolik nechodily, protože žily usedlým životem a měly, kam děti odložit (na poli nebo v domácnosti). Nemusely tudíž tak často své děti nosit a kojily jen 1-2 roky. V důsledku toho mohly otěhotnět v kratších intervalech a mít za život víc dětí. Není nijak překvapující, že přes zdrcující dětskou úmrtnost zemědělské kultury v historii rychle skoncovaly s většinou lovecko-sběračských tlup.