Z historie víme, že některé starověké zemědělské civilizace zanikly v důsledku fatálního úbytku podzemních vod a vysušení krajiny (např. Mayové v Severní Americe) nebo rozvrácení pracně vybudovaného zavlažovacího systému (např. Khmerové v jihovýchodní Asii). Zdálo by se tedy, že každá zemědělská společnost dříve či později zdevastuje systém koloběhu vody v krajině natolik, že se krajina stane suchou pustinou. Ve skutečnosti však zemědělci neprodukují svojí činností na půdě jenom plodiny, ale také podzemní vody. Např. z jednoho hektaru orné půdy dokáže jedna zemědělská farma vyprodukovat nejenom 7 tun pšenice nebo 30 tun brambor, ale také 1 milion litrů podzemních vod. Tyto údaje uvedl Rýnský zemědělský svaz (RLV) ve své tiskové zprávě. Při průměrné velikosti zemědělského podniku v Německu 48 hektarů (zemědělská zpráva z roku 2007) to celkem představuje 48 milionů litrů vody na orné půdě. Vytvořené podzemní vody v tomto rozsahu postačí k celoročnímu zásobování čistou pitnou vodou pro více než 800 obyvatel. Ve svých výpočtech se Rýnský svaz sedláků opírá o zjištění profesora Dr. Hans-Petera Bluma z Ústavu pedologie univerzity v Kielu, který již v roce 1997 poukázal na to, že zemědělským využitím orné půdy je v průměru možné vyprodukovat o 100 litrů vody na jeden metr čtvereční více než dokáže přírodní les. Data z Ústavu pedologie podle názoru RLV dokládají, že venkovský prostor se zemědělsky využívanými osevními plochami je rezervoárem pitné vody pro městské aglomerace. Naproti tomu jsou podzemní vody v sídelních aglomeracích a průmyslových oblastech v mnoha případech pro získávání pitné vody nevhodné. Tvorbu kvalitních podzemních vod bude možné téměř výlučně pouze v oblasti zemědělství a lesnictví. Tuto životně důležitou schopnost zemědělství by proto politikové a společnost v každé zemi měli náležitě ocenit. 

Jak uvádí článek na str. 58 v čísle 7/2009 časopisu Top Agrar, travní porosty bohaté na vysoce produkční trávy mohou vzhledem k vysokému obsahu polysacharidu fruktanu v buňkách těchto travin působit koním problémy. Pastva koním jako stepním zvířatům obecně prospívá, intenzivní trvalé travní porosty s velkým podílem vysoce produkčních trav, jako např. jílku vytrvalého, však mohou působit právě opačně. Je to polysacharid fruktan v travách, který může u koní vyvolat zdravotní potíže. Podle expertky Dr. Renate Vanselowové by především trávy s vysokým obsahem tohoto polysacharidu mohly být pro koně problematické. Obsah fruktanu se liší podle druhu a odrůdy trávy, významný vliv na jeho obsah mají také podmínky prostředí. Fruktan v travách slouží jako zásobárna energie, ovlivňuje jejich rezistenci vůči suchu a mrazu. Problémem je, že fruktan je pro koně jen těžko stravitelný a může vést k poškození střevní flóry a sliznice. Aby se těmto problémům zabránilo, doporučuje Dr. Vanselowová omezit spásání porostů s vysokým podílem jílku při velmi slunečném počasí, za chladných nocí, sucha, mrazu a také omezit přepásání takových porostů. Vhodné je oproti tomu seno z druhově bohatých sečených luk s mnoha různými travami vyššího vzrůstu.

            Každý z vás si asi teď říká, kdo by takto krásným, ušlechtilým a elegantním zvířatům chtěl ubližovat nebo je dokonce týrat? Vždyť přece velkým snem mnoha lidí je mít vlastního koně. Je mnoho koní a tedy i lidí, kteří žijí v souladu a vzájemném pochopení. Lidí, kteří si těchto zvířat váží a dávají jim nejen to, co koně potřebují k životu po fyzické stránce, ale i lásku. Bohužel ale je i mnoho lidí, kterým na koních záleží jenom tehdy, pokud koně svým majitelům mohou ulehčit práci či vydělat nějaké peníze. Tak jako existují milovníci koní, kteří jsou vděční, že mohou koně pohladit, pečovat o něj a užívat si pohled na svět z jeho hřbetu, existují i ti druzí, kvůli nimž musí útulky pro koně či záchranné stanice koní existovat.

            Jak to v takových útulcích chodí? Každý kůň tu má vlastní box, který je denně dle potřeby udržován. Koníci tráví čas na pastvinách a ti, kterým to zdravotní stav dovolí, jsou bráni na procházky či vyjížďky do přírody. Do stájí pravidelně docházejí veterináři, kteří hlídají zdravotní stav koní, a také kováři, kteří se starají o jejich kopyta. Veškerou péči zajišťují členové občanského sdružení, které bylo založeno právě k účelu provozování útulku, a také dobrovolníci, kterým není osud těchto koní lhostejný. Útulky většinou nabízejí veřejnosti možnost adoptovat jednotlivé koně (podobně jako zvířata v zoologických zahradách), tedy přispívat na jejich krmivo a veterinární péči. Koně, které se podaří zachránit a stabilizovat jejich zdravotní stav, je možné od útulku odkoupit. Ale odkup koní má svá přísná pravidla, která jsou uvedena na webových stránkách těchto sdružení. Občanská sdružení, která provozují útulky, patří mezi neziskové organizace, fungují tedy z vlastních zdrojů či sponzorských darů, a tak stále bojují s nedostatkem financí.

Zachraňte koně (OSZK): Občanské sdružení Zachraňte koně je provozovatelem prvního oficiálně registrovaného útulku pro staré, týrané, nemocné či nechtěné koně. Tato nezisková organice působí hlavně na Moravě, jelikož statek sídlí v Topolanech u Vyškova. Ovšem sdružení se nezabývá jen péčí o své svěřence, ale aktivně bojuje proti koňským transportům, jejichž cílem jsou jatka, a také proti transportům živých koní z Polska, které přejíždějí i přes naši republiku (tito koně jsou určeni k zabití na maso pro konzumenty v Itálii a dalších zemích). První kůň sem byl umístěn roku 1992, avšak sdružení oficiálně vzniklo až roku 2003. Od tohoto roku se sdružení snaží vybudovat kvalitní záchytnou stáj, aby zde mohli staří koně důstojně dožít. Týraným a nechtěným koním dává příležitost se znovu zapojit do práce. Koně z útulku nemohou být prodáni, což slouží jako opatření proti dalšímu nevhodnému zacházení. Koně, kteří jsou zde ustájeni na „dožití", chrání program známý jako „koňský důchod". Kůň stále patří majiteli, avšak je ustájen zde a majitel se finančně stará o jeho krmení. Více informací najdete na www.volny.cz/zachrante-kone.

S.O.S Život pro koně: Ve stájích nedaleko Horšovského Týna jsou umístěni staří a týraní koně, kteří byli odebráni svým majitelům na základě rozhodnutí Státní veterinární správy či Policie ČR. Toto občanské sdružení vzniklo v roce 2004 a kromě provozování útulku se věnuje i dalším aktivitám. Snaží se upevňovat vztah člověka k zvířeti, navrhovat zlepšení ustálených právních norem v oblasti týrání zvířat a tento problém šířit mezi veřejností. Například zde také funguje speciální telefonická linka na pomoc nejen týraným koním, ale všem zvířatům. Sdružení vydává vlastní zpravodaj Koňské ohlasy, kde je mapována činnost útulku a další informace o koních. Stejně jako OSZK se aktivně zapojilo do boje proti koňským transportům.

Na webových stránkách www.soszivotprokone.wz.cz jsou kromě dalších informací o sdružení také fotky a příběhy zachráněných koní.

Penzion Regália: Tento útulek v blízkosti Karlových Varů byl založen roku 2000. Od tohoto roku se majitelům útulku, manželům Sodomkovým a jejich spolupracovníkům, podařilo zachránit přes 80 koní. Penzion mimo jiné zprostředkovává i jezdecký výcvik. Otevření Penzionu Regália bylo doprovázeno poměrně velkým zájmem tisku i médií, kmotři některých koní jsou známé osobnosti. Například zpěvačka Heidi Janků zde pokřtila první narozené hříbě, klisnu Líbeznou. Penzion Regália byl již představen v jednom z dílů pořadu České televize „Chcete mě?“. Pro své členy a příznivce vydává zpravodaj Koran, který vychází 8krát až 10krát ročně. Další informace hledejte na: www.regalia.karlovarsko.com .

Naděje pro koně: Občanské sdružení bylo založeno v roce 2003. Koně jsou ustájeni ve Velkých Albrechticích poblíž Ostravy na statku z roku 1937, který po znárodnění sloužil jako vepřín JZD. Když tu chov prasat skončil, stavba značně zchátrala a zůstávala nevyužitá. V roce 2005 statek odkoupila paní Marie Fabíková, zakladatelka tohoto sdružení, a začala s celkovou rekonstrukcí. Kromě provozování útulku se snaží pomáhat postiženým a sociálně slabým spoluobčanům, a to pořádáním různých akcí, při kterých hrají hlavní roli koně. Patronát nad útulkem převzal známý herec a chovatel koní Václav Vydra. Další informace o tomto sdružení získáte na webových stránkách www.nadejeprokone.cz .

 J.O. Bianka: Útulek se nachází ve Dvoře Králové a je pojmenován po dvouleté klisně Biance, která patřila majitelce útulku, paní Olze Višńákové. Klisna podlehla následkům úrazu způsobených při autonehodě. Kromě pomoci starým a nemocným koním se útulek zabývá také pomocí majitelům v případě nouze, například pokud nemohou dočasně či trvale nadále o svého koně pečovat doma, z důvodu povodně, požáru či závažných osobních problémů. Útulek Bianka pomohl nejenom koním, ale i hospodářským zvířatům, která zde byla umístěna v období povodní. K útulku je také přidružen jezdecký oddíl, který je zaměřen na péči a chov koní. Práce s týranými koňmi inspirovala dva členy zdejšího útulku a ti založili další dvě podobná zařízení. I s tímto útulkem jste se mohli setkat v pořadu „Chcete mě?“. Prohlédněte si webové stránky www.utulek-bianka.cz.    

Autorka článku: Petra Hanáčková

Komise EU podala návrh na nové označování koňovitých, jehož součástí by měl být identifikační pas a mikročip. Podle jejího návrhu by koně, osli a jiná tažná zvířata měla během šesti měsíců po narození získat vlastní identifikační pas. Kromě toho zahrnuje návrh zákona Komise EU také v návaznosti na údaje obsažené v pasu povinnost označení zvířat čipem v oblasti krku. Díky zavedení tohoto lepšího a průhlednějšího systému identifikace by se měl zlepšit i zdravotní stav členů čeledi koňovitých. Komisařka EU pro otázky zdravotnictví Androulla Vassiliou k tomu sdělila: „Dnešní identifikační systém koní je zastaralý. Navrhovaný systém by měl nepříznivou situaci vyřešit a v neposlední řadě pomoci v boji proti chorobám.“

Nový systém je založen na jediném identifikačním dokumentu (pas), který bude zvířeti vystaven po narození nebo při dovozu a bude mít doživotní platnost. V návaznosti na tento dokument budou zvířata označována mikročipem (identifikace na základě rádiového kmitočtu–RFID), který bude obsahovat individuální identifikační číslo registrované v centrální databance, takže budou zvířata identifikovatelná i v případě, že změní jméno. Identifikovatelnost zvířat je nezbytná nejenom z důvodů zdravotních, ale také z důvodu nutnosti plně dostát nárokům z hlediska ochrany veřejného zdraví, protože koňovití jsou poráženi také pro lidskou spotřebu. Na rozdíl od dosavadní legislativní úpravy (Směrnice 2001/82/EG) nový návrh stanovuje zavedení jednotného formuláře, který by měl zajistit, že se koňovití nestanou součástí potravního řetězce v případě, že postoupili vyjmenované lékařské úkony, popř. že nebudou posláni na porážku, pokud jim po dobu posledních 6 měsíců byly aplikovány taxativně vyjmenované veterinární preparáty. Právní úprava by měla pravděpodobně vstoupit v platnost dnem 1. července 2009.  

Náš názor: Považujeme za nepředstavitelné, že by tak nádherná zvířata jako koně mohla být chována na maso. Již v dnešním Průkazu koně, který vystavuje Ústřední evidence koní ČR ve spolupráci s příslušným chovatelským svazem, je obsažena rubrika, kde chovatel-majitel může nezrušitelně prohlásit, že kůň nikdy nebude určen k lidské spotřebě (předpokládáme, že se tím rozumí jeho využití jako zdroje masa, proti šetrnému dojení klisen a spotřebě jejich mléka lidmi nemáme námitky). U koní takto vyloučených z možné porážky na jatkách by zřejmě stačil dosavadní způsob identifikace. Chovatel-majitel by však měl mít možnost se rozhodnout sám (aplikace mikročipu, která při dobré souhře trvá 1-2 sekundy, asi bude hříběti příjemnější nežli několikaminutové provádění výžehu). Protože v členských zemích EU neexistují populace či společenství lidí, jež by byly výživou odkázány na koňské maso, mělo by příslušné nařízení tuto volbu chovatelů či majitelů koní umožnit. Naskýtá se také otázka ceny čtečky: majitel koní by jistě měl mít možnost kdykoli si zkontrolovat, zda jeho koně mikročip stále mají na místě, kam byl vložen. V současné době je však cena čteček velmi vysoká a v případě nekompromisního stanovení povinnosti čipovat koně by měla být majitelům alespoň zčásti dotována (kdo stanoví povinnost, musí také maximálně umožnit její plnění).

Aktualizovaný dodatek: Od 1.7.2009 musejí být koně podle nařízení Komise (ES) č. 504/2008 povinně označováni mikročipem umístěným na levou stranu krku. Nařízení se týká i koní narozených před tímto datem, avšak dosud neoznačených. Některá tradiční plemena v členských zemích EU mohou být namísto mikročipem i nadále označována výžehem. U nás se tato výjimka vztahuje na plemena českomoravský belgik, lipicán, norik, shagya-arab, slezský norik a starokladrubský kůň.

Zdánlivě spekulativní otázka z oblasti sci-fi má své reálné jádro. V březnu loňského roku informovala ruská tisková agentura TASR, že jistý rolník ze Sibiře se obrátil na ruskou vesmírnou agenturu Roskosmos (obdoba americké NASA) se žádostí o přezkoumání incidentu, v jehož důsledku mu uhynuli 4 koně. Stalo se to tak, že jedovaté látky uvolněné po startu rakety z kazašského kosmodromu Bajkonur zasáhly rolníkovu pastvinu v oblasti pohoří Altaj. Nejde přitom o první případ vlivu kosmického programu na zemědělství, protože o měsíc dříve dopadla na statek jiného rolníka hospodařícího nedaleko od dotčeného chovatele koní část rakety o ploše větší než pět čtverečních metrů; tenkrát se to však obešlo bez následků na životě osob a zvířat. Už po několik desetiletí je kazašsko-ruské a rusko-čínské pohraničí bombardováno různými formami raketového odpadu. Tamní obyvatelé vidí v tomto jevu příčinu různých chorob, jimiž jsou postihováni, ruská oficiální místa však až dosud takovéto souvislosti odmítají.

Náš komentář: Za báťušky cara by troufalého mužika nemohli ani poslat na Sibíř, protože už tam je. Za Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, který sám sebe nazýval Ocelák (Stalin), by ho od Altaje poslali do gulagu na Vorkutu nebo Kolymu, případně na Solověcké ostrovy. Své koně by už nikdy nespatřil. Dneska možná dostane náhradou dva páry achaltekinců. Pak že se prý v Rusku nic nezlepšilo...

Pokud myslíte přesličku rolní (Equisetum arvense) nebo jiné druhy přesliček (v ČR roste 8 druhů z celkem asi 35 druhů rodu Equisetum), vyskytující se na pastvině, pak koně po požití většího počtu těchto rostlin skutečně mohou uhynout (sotva však vyhynout v rámci celého druhu). Přesličky totiž obsahují (v různém množství, v závislosti na druhu) jedovatý alkaloid palustrin a kyselinu akonitovou (equisetovou), na něž jsou citliví zvláště koně. Přestože přeslička je léčivou rostlinou (proti řadě onemocnění, především se zánětlivými procesy), nedoporučuje se ani u člověka její dlouhodobé užívání nebo užívání velkých dávek, neboť to vede k nevolnosti až lehké otravě, zejména u osob s plicními chorobami nebo vnitřním krvácením.

Časopis Veterinářství č. 54/2004 popisuje na str. 345-347 v článku autorů Svejkovský J., Široká Z., Svobodová Z. případ otravy koní antibiotikem salinomycin, obsaženým v krmivu pro brojlery BR 2: V roce 1998 bylo na turistické jízdárně ve Verušicích celkem dvanáct koní. Dne 8. listopadu zde došlo k úhynu tří koní (klisna a dvě hříbata). U dvou dalších koní (hřebec a klisna pony) byly pozorovány výrazné příznaky poškození celkového zdravotního stavu (hřebec uhynul následující den, klisna pony přežila). Dalších sedm koní nebylo v tu dobu přítomno (účast na víkendových závodech mimo jízdárnu). Při veterinárním místním šetření bylo zjištěno, že kromě koní je na jízdárně chována též drůbež, ovce, kozy a psi. V tzv. přípravně krmiv byl velký nepořádek a byly zde nejrůznější zbytky krmných směsí a šrotovaného obilí neidentifikovatelného původu. Dotazem na manžela majitelky jízdárny bylo zjištěno, že v době víkendové nepřítomnosti majitelky a sedmi koní krmil zbylých pět koní sám spolu s dětmi. Koním nasypali do výběhu nějakou krmnou směs. Dalším dotazem na prodejce krmiv (bývalý ZNZZ) ve Žluticích a Štědré bylo zjištěno, že majitelka v květnu kupovala ve Žluticích dva pytle kompletní krmné směsi BR 2I pro brojlery a v červnu téhož roku koupila ještě dva pytle BR 2 ve Štědré. Poslední dotaz směřoval do míchárny krmiv VKS Kaznějov. Na otázku, jaká antikokcidika byla dle receptury aplikována do krmné směsi BR 2 před květnem 1998, byla jednoznačná odpověď – salinomycin. Salinomycin patří mezi tzv. iontoforová antibiotika Ta mají široké spektrum účinku, působí proti grampozitivním bakteriím, kvasinkám, některým virům a kokcidiím. Používají se nejčastěji jako antikokcidika u drůbeže a dále ke zvýšení hmotnostního přírůstku u skotu a prasat. Svým antibiotickým účinkem modifikují složení bachorové mikroflóry, snižují produkci acetátu a metanu, zvyšují produkci propionátu, mohou zlepšovat využití vlákniny a dusíku u přežvýkavců a tím zvyšovat konverzi krmiva a hmotnostní přírůstky. U monogastrů je růst zlepšen v důsledku redukce nežádoucích gastrointestinálních mikroorganismů. Salinomycin je toxický pro koně, osly, krůty a psy. LD50 (smrtelná dávka, po jejímž podání uhyne 50 % jedinců) pro koně je 0,6 mg/kg ž. hm. Při nesprávném dávkování nebo kombinování salinomycinu s jinými léčivy ovšem může dojít k otravě i u jiných druhů domácích a hospodářských zvířat. Látky, které potencují toxický účinek salinomycinu, jsou především erytromycin, tiamulin a sulfonamidy. Při příjmu vysokých dávek salinomycinu dochází k narušení automaticity srdce a ke zkracování doby akčního potenciálu. To vyústí v arytmie až selhání srdce. Není známo žádné antidotum (protijed) ani kauzální terapie. Používají se projímadla (u koní minerální oleje), carbo medicinalis (tzv. živočišné uhlí), kortikoidy a infuze Ringer-laktátu nebo jiného intravenózního roztoku s vyšším obsahem draslíku. Po celou dobu je nutno monitorovat činnost srdce. Je nutná dlouhá doba rekonvalescence. Mnoho koní, kteří přežili otravu salinomycinem, už nikdy nedosáhne své původní fyzické kondice, většinou v důsledku snížené výkonnosti srdce vzniklé zajizvením poškozeného myokardu.

Náš komentář:  V přípravně krmiv je nutno udržovat pořádek, všechna krmiva (samozřejmě kromě objemných) mějte řádně popsaná na pytlích či jiných obalech, aby nedošlo k jejich záměně. Přípravna nesmí být „samoobslužná“, tedy volně přístupná koním nebo jiným zvířatům, žádné krmivo se nesmí válet na podlaze.

V článku autorů Jahn P, Tůmová P. „COPD nebo RAO? Přispěje nový název k řešení starého problému?“, který uveřejnil časopis Veterinářství č. 53/2003 na str. 160-166, je podán přehled současných názorů na příčiny, diagnostiku a léčení rekurentní obstrukce dechových cest (RAO), která je nejčastějším onemocněním dolních dýchacích cest koní v našich podmínkách (termín RAO nahradil dřívější označení COPD=chronické obstrukční onemocnění plic; na mezinárodním workshopu o chronických zánětech dýchacích cest u koní, který se konal 16.-18.6.2000 v Michiganu, bylo doporučeno vrátit se k dříve užívanému termínu dýchavičnost). Hlavní příčinou dýchavičnosti koní je hypersenzitivita jejich organismu na organický prach. Toto onemocnění se vyskytuje i u lidí, kde jsou hlavními faktory onemocnění inhalace cigaretového kouře, opakované virové infekce dýchacích cest a pobyt v prostředí znečištěném imisemi. Klinicky se dýchavičnost projevuje postupně se vyvíjející dušností, výtokem z nosu a kašlem. Organický prach, který je rozptýlen v ovzduší stáje a v menší koncentraci i ve venkovním prostředí, je tvořen sporami více než 50 druhů plísní, trusem a fragmenty těl roztočů a hmyzu, bakteriemi a jsou k němu přimíseny i anorganické částice. Relativní význam jednotlivých komponent prachu pro vznik a rozvoj dýchavičnosti není v současnosti znám. Je pravděpodobné, že vnímavost různých jedinců k různým alergenům je podobně jako u lidí individuálně odlišná a že patogenita částic jednoho druhu (např. spor plísní) je násobena částicemi jiné skupiny (např. bakteriálním endotoxinem). Nevyjasněný je podíl pylů na rozvoji onemocnění u koní, jejichž projevy dýchavičnosti jsou největší v letním období (tedy v době největšího výskytu pylů). U mladších koní se někdy objevují chronická zánětlivá onemocnění dolních dýchacích cest s několikatýdenním až několikaměsíčním přetrváváním příznaků (kašel, výtok z nozder, snížená výkonnost), jež vzdorují i léčbě antibiotiky; tato onemocnění mladých koní (označovaná jako syndrom IAD) však nemají za následek obstrukci dýchacích cest, a nelze je tedy považovat za astmatické onemocnění (dýchavičnost), i když mohou mít alespoň zčásti stejnou příčinu: organický prach; navíc i stres z tréninku, případně virové infekce.

Cílem léčení je odstranit nebo alespoň zmírnit klinické příznaky nemoci, a tím zlepšit pracovní využitelnost koně. S trvalým vyléčením nelze počítat a u většiny koní dojde po vdechnutí alergenů nebo podráždění dýchacích cest anorganickým prachem nebo dráždivými plyny (např. amoniakem ve stájovém prostředí) k návratu onemocnění. Prognóza závisí na stupni rozvoje onemocnění, možnostech majitele redukovat specifické alergeny v prostředí, účinnosti použitých léků a očekávaném pracovním využití koně. Účinnost sanace prostředí (redukce prachu v tzv. „dýchací zóně koně“) jako léčebného opatření je známa již od 17. století a zahrnuje kromě omezení přítomnosti alergenů i omezení výskytu anorganických prachových částic a plynů, které se díky hyperreaktivitě dýchacích cest koně podílejí na rozvoji a přetrvávání klinických příznaků. Toto zdánlivě jednoduché opatření se někdy v praxi ukáže jako těžko proveditelné, neboť vyžaduje finančně nákladné stavební zásahy do chovných zařízení pro koně, případně organizační změny v chovu. Ty jsou problémem zejména v nájemních stájích, protože představy jednotlivých majitelů o optimálních zoohygienických podmínkách stáje se mohou značně lišit. U většiny koní se docílí výrazného zlepšení trvalým pobytem na pastvě s úplným vyřazením sena a podestýlky. Tento léčebný postup však nelze použít na koně s již zmíněnou letní dýchavičností, kteří jsou pravděpodobně alergičtí na pylové částice, který je na pastvině vždy více než ve stáji. Problematickou skupinou jsou také enormně vnímaví koně, u nichž i krátkodobé ustájení (třeba jen několik hodin) vyvolá příznaky dýchavičnosti, jež mohou přetrvávat řadu dnů.

U méně vnímavých koní lze docílit výrazného zlepšení klinického stavu snížením prašnosti stáje. Předpokládá se, že hlavním zdrojem alergenů ve stáji je seno, v menší míře také sláma a piliny. Ve většině případů lze prašnost stáje snížit úpravami krmení a podestýlky. Pokud není k dispozici celodenní pastva, je vhodné zcela vyřadit z krmné dávky seno a nahradit ho zelenou pící, kvalitní senáží nebo granulovaným krmivem. Nejsou-li k dispozici ani tato krmiva, doporučuje se vybrat postiženému koni seno co možná nejlepší kvality a před krmením je vydatně zvlhčovat. Pokropení z konve, praktikované většinou majitelů, zpravidla nesníží dostatečně prašnost, proto je vhodnější porci sena bezprostředně před krmením ponořit do vody. U některých pacientů pouze toto opatření bez nasazení léčiv postačuje pro výrazné zlepšení klinického stavu. Co se týče podestýlky, názory na volbu vhodného materiálu se liší. Poměrně vyhovující mohou být hobliny, podle našich zkušeností je však někteří postižení koně snášejí hůře než kvalitní slámu. Optimální, ale drahou možností je nastříhaný papír, další možností je rašelina, případně lněná sláma. Obecně je akceptován názor, že kvalita podestýlky ovlivňuje množství prachových částic ve stáji menší měrou než kvalita sena. Při snahách o ovlivnění stájového mikroklimatu je nutno vzít v úvahu i skutečnost, že významným zdrojem alergenů může být také sláma nebo seno skladované v blízkosti boxu nebo spory plísní rostoucích na dřevěných konstrukcích stájí. Zlepšení klinického stavu koně po úpravě prostředí se velmi zřídka dostaví okamžitě. V experimentu bylo prokázáno, že přes rychlé zlepšení plicních funkcí může zánět dolních dýchacích cest přetrvávat ještě třicet dní po přemístění koně na pastvu. Po tuto dobu je kůň náchylný k obstrukci dýchacích cest i při krátkodobém pobytu v prašném prostředí. Naproti tomu i malé zlepšení zoohygienických podmínek stáje vede ke zlepšení plicních funkcí, které není hodnotitelné klinicky, ale pouze spirometricky. I dílčí zlepšení stájového mikroklimatu má tedy svůj význam, protože snižuje potřebu nasazení léčiv.

Pokud je nutné použít léčiva, pak nesteroidní antiflogistika nemají v léčbě RAO žádný efekt, a naopak mohou vyvolat zvýšení projevů nemoci, neboť blokují produkci prostaglandinu E2, který má funkci endogenního antiflogistika a bronchodilatátoru. Velice dobrý efekt mají ve většině případů kortikosteroidy, které redukují zánětlivou reakci a zlepšují funkční parametry plic. Může to být např. triamcinolon v přípravku Kenalog. S relativně menším rizikem nežádoucích účinků je spojena aplikace dexamethasonu jednou denně. Efekt se dostaví do tří dnů a přetrvává ještě asi sedm dní po ukončení každodenní aplikace. Výhodou tohoto steroidu je dobré vstřebávání z gastrointestinálního traktu i při perorálním podání.
Nejvíce používaným kortikosteroidem v terapii dýchavičnosti je prednisolon, který má i variantu k perorálnímu podávání. U těžce postižených koní by léčba měla být  zahájena dávkou 1mg/kg ž. hm. dvakrát denně. Po dosažení efektu se doporučuje dávku redukovat a přejít na režim aplikace jednou denně a později obden, případně medikaci postupně vysadit. Moderními léčivy jsou inhalační kortikosteroidy (zejména fluticason), které zatím existují jen v humánní podobě, lze je však za pomoci vhodné inhalační masky aplikovat i koním, a to zejména v pozdější fázi léčení, po celkové aplikaci kortikosteroidů. Okamžitou úlevu těžce dýchavičným koním mohou poskytnout bronchodilatancia (pro většinu koní je vhodný clenbuterol, albuterol či pirbuterol), která však není vhodné podávat jako jediné léčivo, nýbrž současně s léčbou kortikoidy, kdy zmírňují klinické příznaky lépe než další zvyšování dávky kortikoidů. Pro koně bezpečný je i acetylcystein obsažený např. v sekretolytiku bromhexin.

Závěrem lze říci, že ve většině případů dýchavičnosti má přemístění koně ze stáje na pastviny kladný efekt (nejde-li o dýchavičnost způsobenou pylem), a pokud takové přemístění není pro majitele možné, lze koni alespoň trochu pomoci úpravou krmiva a stájového prostředí.

Jako endometritida se označuje zánět sliznice děložní. Je hlavní příčinou snížené plodnosti klisen a způsobuje výrazné ekonomické ztráty v chovech koní. Infekce má mnoho příležitostí, za kterých může pohlavní ústrojí klisny postihnout. Nejčastějšími zdroji mohou být přirozené připouštění, porod, umělá inseminace, ale i vyšetření pohlavního ústrojí (i v případech pečlivého dodržování zásad hygieny!!!). V neposlední řadě může být infekce následkem nesprávného uspořádání přirozených bariér, které se v průběhu pohlavního ústrojí nacházejí. Na prvním místě je nesprávné uspořádání perineální oblasti, ať už vrozené, nebo následkem traumatu. Endometritida tedy není vždy onemocněním, někdy může být i fyziologickou reakcí, zejména v období bezprostředně po zapuštění, která nemusí mít neblahé následky, pokud klisna sama zvládne návrat k normálnímu stavu, tedy pomocí obranných mechanismů dělohy mechanicky vyčistit kontaminanty a produkty zánětu. Blíže se endometritidou zabývají autoři P. GRYGAROVÁ a J. FILLA v článku uveřejněném v časopise Veterinářství č. 53/2003 na str. 504-507 .

Endometritidu jako pohlavně přenosné onemocnění vyvolávají baktérie (např. Taylorella equigenitalis, Klebsiella pneumoniae, Pseudomonas aeruginosa). Tyto patogeny mohou vyvolat epidemii v chovu. Při připuštění dojde k jejich přenosu z infikované klisny na hřebce, který potom nakazí další jím připouštěné klisny. Proto je ve všech případech přirozené plemenitby potřeba klisnu před začátkem připouštěcí sezóny bakteriologicky vyšetřit. Dalším typem je chronická infekční endometritida, jejíž nejčastější příčinou je nasávání vzduchu spolu s infekčními činiteli do dělohy v období říje, kdy je otevřený cervikální kanál, a je-li současně nějak poškozený děložní krček. K jeho poškození může dojít v průběhu vlastního připouštění, ale i v průběhu porodu. Následkem poškození krčku mohou být srůsty, které způsobí v některých případech až úplné uzavření cervikálního kanálu. V opačném případě může vést poranění krčku k jeho neschopnosti uzavření po skončení říje s následkem stále se opakující trvalé kontaminace děložního prostředí. Takto stále se opakující infekce vede k vyčerpání obranných mechanismů klisny a výsledkem je chronické postižení a neplodnost.  Asi u 15% připouštěných klisen se vyskytuje perzistentní endometritida vyvolaná připuštěním, jejímž důsledkem může být výrazné snížení plodnosti klisny. Tento typ endometritidy je nejlépe léčitelný a pokud známe podrobně reprodukční minulost klisny, je nejjednodušší tomuto stavu předcházet. Poslední typem je endometróza (chronická degenerativní endometritida), což je postižení endometria bez infekční příčiny. Bývá popisována v souvislosti se zvyšujícím se věkem klisny a zdá se, že počet dosavadních gravidit není v příčinné souvislosti s tímto onemocněním (na rozdíl od vzniku cyst, který je častější u klisen s více porody či graviditami).

Na rozvoj endometritidy po připuštění může mít také vliv věk klisny, protože u starších klisen s četnějšími porody dochází postupně k poklesu dělohy ventrálním směrem z pánve do břišní dutiny, což snižuje schopnost dělohy vyčistit se od infekčního obsahu. Snížení plodnosti klisen postižených endometritidou je největší při inseminaci mraženým spermatem. Při přípravě ejakulátu k mražení se totiž odstraňuje část seminální plazmy, která chrání spermie před fagocytózou (jejich likvidací obrannými reakcemi organismu klisny) a indukuje vaginální a děložní kontrakce, a usnadňuje tím transport spermií do vejcovodů. Nedostatek seminální plazmy v mražené dávce spermatu tedy může bránit stimulaci děložních kontrakcí. Jestliže spermie mají v důsledku nedostatku seminální plazmy sníženou pohyblivost, jsou závislé na děložních stazích, aby byly schopny dosáhnout místa oplození – vejcovodu. Ochranný účinek seminální plazmy na spermie má velký význam zejména v případech, kdy je potřeba klisnu inseminovat nebo zapouštět v průběhu jedné říje opakovaně. Opakované dávky ejakulátu potom vstupují do dělohy v době, kdy již u klisny postižené perzistentní endometritidou probíhá zánětlivá reakce. Dále je třeba zmínit, že mražená inseminační dávka obsahuje na rozdíl od čerstvého ejakulátu větší množství morfologicky postižených spermií.

U klisen je proto žádoucí pečlivé vedení reprodukčních záznamů, které by měly obsahovat např. délku říje, meziříjový interval, počet spotřebovaných inseminačních dávek nebo  připouštěcích skoků hřebce aj. Pomocí těchto kritérií je možné identifikovat klisny vnímavé k endometritidě po připuštění a přijmout potřebná opatření k jejich ochraně či léčení.

 Ačkoli herpesvirus, který u lidí vyvolává plané neštovice, je geneticky velmi blízký koňskému herpesviru (EHV-1), jeho koňský příbuzný je mnohem nebezpečnější, zejména ten jeho kmen, který vyvolává neurologické onemocnění (další kmen herpesviru působí onemocnění respiratorní, tj. cest dýchacích, jiný má zase na svědomí náhlé potraty u klisen). Herpesvirus EHV-1 obsazuje nosní dutiny koní a běžně se šíří kapénkovou nákazou, přičemž nakažený kůň už má tuto infekci nadosmrti.  V poslední době se vyskytly případy, kdy neurologické formy infekce viru EHV-1 zdecimovaly celá stáda. Vážnost situace podtrhuje fakt, že třetina z koní, u nichž neurologická forma infekce propukla, uhynula, nebo musela být utracena. Různé projevy infekce EHV-1 dovolují předpoklad, že existují dva patotypy viru, přičemž u jednoho z nich je vyšší pravděpodobnost, že přivodí nakaženým koním neurologické problémy. Mikrobiologové z Cornellovy univerzity v USA zjistili, že pouhá záměna jediné aminokyseliny v enzymu, který se účastní procesu kopírování (tedy vlastně rozmnožování) koňského herpesviru (EHV-1), vytvoří odlišný typ herpesviru kmene, který působí neurologické poruchy u koní. Aby vědci objasnili, proč je jeden typ herpesviru tak nebezpečný, a druhý ne, naklonovali genom herpesviru z klisny, jež potratila a u níž se současně vyvinuly těžké neurologické problémy. V následném pokusu změnit jeho genetický kód dosáhli úspěchu, když záměnou aminokyseliny v enzymu, který je znám jako DNA -polymeráza, získali herpesvirus neschopný způsobit nervové onemocnění. Záměna aminokyseliny měla také za následek snížení přítomnosti virových částic v krvi a tím i v mozku infikovaných zvířat. Mutace genomu navíc učinila herpesvirus citlivým na antivirotika (léky proti virům). Lze předpokládat, že příčinou tohoto jevu je snížená schopnost replikace viru a v důsledku toho menší množství virů v krvi. Výsledky pokusu jsou velmi nadějné pro budoucnost boje proti koňskému herpesviru. Dnes je na trhu několik vakcín, jež jsou schopny koně imunizovat (navodit odolnost proti virovému onemocnění způsobenému EHV-1). Chrání však jen před respiratorní formou onemocnění nebo před formou způsobující potraty u klisen, nikoli před zhoubnější neurologickou formou. Virologové po interpretaci výsledků zásahu do genomu herpesviru soudí, že tento virus se vyvíjí směrem ke kmenům, jež způsobují méně nebezpečné formy onemocnění. Kmen viru, který je původcem neurologického onemocnění, považují za jeho starší formu. Teoreticky je tedy možné, že zhoubnější kmen herpesviru postupně zmizí úplně (je známo, že čím delší dobu - z evolučního hlediska -  se někteří parazité či patogeny stýkají se svým hostitelem, tím jsou jejich formy pro hostitele méně nebezpečné; což je logické, protože pro parazita či patogen není žádoucí hostitele zabít, ale výhodné pro něj je naopak to, aby hostitel žil co nejdéle a poskytoval i parazitovi či patogenu vhodné životní prostředí).