V roce 2008 bylo ve Velké Británii odebráno 37.971 vzorků, u kterých bylo provedeno 41.432 analýz. Celkem 184 reziduí přesáhlo legislativní nebo jiné limity. Z toho 77 reziduí pocházelo z použití veterinárních léčiv. Čtyři případy představovaly možné zdravotní riziko. Šlo o rezidua fenylbutazonu, který se nesmí aplikovat zvířatům určeným pro potravinový řetězec. Ve Velké Británii lze fenylbutazon podávat koním. Jakmile je však fenylbutazon použit, nesmí se toto koňské maso objevit v potravinovém řetězci. Vzhledem k tomu, že se ve Velké Británii koňské maso nepoužívá k potravinářským účelům, exportuje se do Evropy, zejména do severní Francie a Belgie.

Náš komentář: Měli bychom podle vzoru Velké Británie také vyřadit koně ze skupiny hospodářských zvířat, jejichž maso se používá k potravinářským účelům. Jíst koně nám připadá stejné jako jíst opice, velryby a delfíny.

Ne, nechceme vás navádět, abyste olizovali zpoceného koně a hodnotili výsledný dojem. Patrně byste dospěli k závěru, že koňský pot chutná podobně jako lidský. Spíše s vámi chceme nahlédnout do jiné oblasti lidského snažení, která s chovem koní příliš nesouvisí, totiž do vinařství. Vinaři pod pojmem koňský pot rozumějí chorobu zrajícího vína, která se projevuje zejména na jeho aromatu, jež připomíná nejčastěji právě čpění koňského potu či koňského sedla. Někdy může touto chorobou napadené víno vonět (či páchnout - vyberte si, co je vám bližší) jako koňská stáj, nebo jako zmoklý pes, případně i jako uzený špek. Posledně jmenované aroma je příjemné už většině lidí, proto se znalci vína nemohou dohodnout, zda je koňský pot, způsobovaný kvasinkami z rodu Brettanomyces, vítaným projevem některých typů vín (tzv. terciární aroma), anebo naopak nežádoucím projevem nemoci, která napadá vína dozrávající ve sklepě. Do první skupiny se řadí hlavně vinaři burgundští, piemontští a z okolí Bordeaux (i když jméno rodu kvasinek odkazuje spíše na Bretaň), kteří toto terciární aroma při hodnocení vín klasifikují vysokým počtem bodů, do druhé - jak by se dalo očekávat - vinaři z jiných krajů, kde se vína s touto chorobou zpravidla nesetkávají. A do jaké skupiny patříte vy?

Dříve se soudilo, že obratlovci s denní aktivitou mají v oční sítnici dva druhy buněk, tyčinky a čípky, přičemž tyčinky jsou extrémně citlivé a zabezpečují vidění při nízkém osvětlení, avšak jen v odstínech šedi, kdežto čípky fungují jen při větší intenzitě světla, zato však umožňují barevné vidění. Pro obratlovce se soumračnou (tj. za úsvitu a za stmívání) a noční aktivitou se přepokládala jen existence tyčinek, z čehož by vyplývalo, že vnímají svět černobíle (např. pes jako zástupce šelem psovitých se soumračnou až noční aktivitou). Později se ukázalo, že zřejmě u všech savců jsou v oční sítnici přítomny jak tyčinky, tak i čípky (či spíše dva typy čípků) což jim dovoluje dichromatické barevné vidění. To znamená, že většina savců vnímá rozdíl mezi modrou a zelenou barvou, není však schopná rozlišit červenou a zelenou barvu (dráždění býka červenou muletou při koridě má tedy význam pro diváky, tj. primáty s úplným barevným viděním, kdežto býk by stejně reagoval i na muletu zelenou - nedráždí ho totiž barva, ale pohyb mulety). V oční sítnici savců se soumračnou nebo noční aktivitou najdeme větší hustotu tyčinek a menší hustotu čípků nežli v oční sítnici savců s denní aktivitou. Hustota tyčinek je u první skupiny savců taková, že jádra těchto buněk jsou tak nahloučená, že paradoxně zhoršují optické vlastnosti sítnice. Evoluce tento problém vyřešila tak, že v buněčných jádrech tyčinek došlo k celkovému zmenšení jádra a k inverzi chromatinu (shluku DNA, RNA a proteinů tvořících chromozómy) - zatímco v "normálních" buňkách je heterochromatin (transkripčně neaktivní, tedy hmotou kompaktnější chromatin) situován po obvodu jádra a euchromatin (transkripčně aktivní, tedy hmotou méně kompaktní chromatin) v jeho středu, v buňkách tyčinek většiny savců s noční aktivitou je tomu naopak. Tato inverze, která dovoluje mnohem větší průchod světla sítnicí nežli běžnější organizace jádra ostatních buněk savčího organismu, neprobíhá během vývoje plodu, ale dochází k ní až po narození jedince (u myši na konci prvního měsíce po porodu).  Zdá se, že původně měli invertovanou strukturu jádra tyčinek všichni savci, protože byli na počátku své evoluce nuceni chránit se před tehdy úspěšnějšími dinosaury ukrýváním v podzemních norách a také svou výhradně noční nebo soumračnou aktivitou (po západu a před východem slunce jsou totiž "studenokrevní" plazi málo aktivní); po vyhynutí plazích dinosaurů (jejich ptačí větev nebyla pro savce tak nebezpečná) však velká část savců přešla k denní aktivitě, přičemž jen u některých z nich se invertovaná struktura jádra tyčinek změnila opět na původní (tj. s euchromatinem situovaným uprostřed jádra a heterochromatinem u jeho okrajů). Typickým příkladem savce, u něhož k takovému návratu struktury jádra k původní nedošlo, je právě kůň, který má jako většina stepních býložravců denní aktivitu, avšak jádra jeho tyčinek mají invertovanou strukturu jako evoluční pozůstatek po předcích dnešního koně, kteří žili v lesích a měli soumračnou či noční aktivitu. Kůň tedy vidí za soumraku a neúplné tmy podstatně lépe než člověk. (Existují i opačné příklady savců, kteří dnes mají soumračnou či noční aktivitu, avšak jádra jejich tyčinek jsou s původní strukturou. Jako zcela zvláštní se jeví krávy, tedy savci s denní aktivitou, u nichž návrat k původní struktuře jádra tyčinek ustrnul někde na půli cesty a jádra tyčinek tvoří přechodný typ mezi původním a invertovaným stavem.) Podle časopisu Vesmír, 89, 474-477, 2010/7-8.

U některých kopytníků, konkrétně u sobů, patrně existuje schopnost vnímat ultrafialové záření, což by jim umožňovalo efektivněji vyhledávat potravu (hlavní složka jejich potravy, lišejník dutohlávka silně pohlcuje UV záření, pro soby by tedy byla dobře viditelná) i třeba zaregistrovat na větší dálku predátory (vlky). U jiných zástupců čeledi jelenovitých (daňků či jelenců běloocasých), kteří nežijí v arktických oblastech s dlouhým polárním dnem a polární nocí, nebyla schopnost vidět UV záření prokázána. Nejde tedy o evoluční novinku závislou na příbuznosti živočichů, nýbrž usnadňující jejich přizpůsobení se prostředí, v němž žijí. Víme totiž, že v UV části spektra vidí i někteří hlodavci, letouni nebo vačnatci, jakož i ptáci nebo včely - tedy druhy nepříbuzné, pro něž je však tato schopnost evoluční výhodou. U koňovitých nebyl dosud podobný výzkum proveden.

Podle časopisu Vesmír, 91, 385-386, 2012/7-8.

Zdánlivě nesmyslná otázka typu: Kolik je zrnek písku na poušti? má díky pokroku genetiky docela racionální odpověď. Ještě na konci pleistocénu, tedy před asi 12 tisíci let, tvořili všichni tehdy žijící koně (předkové dnešních koní) jedinou populaci, jejíž areál rozšíření sahal od západní Evropy po Severní Ameriku. To bylo možné díky suchozemskému spojení Čukotky a Aljašky (dno Beringova průlivu se nachází jen asi 80 metrů pod hladinou oceánu a ta byla v poslední době ledové asi o 100 až 120 metrů níže než dnes). Po oteplení a roztátí pevninských ledovců na přelomu pleistocénu a holocénu hladina světového oceánu stoupla a suchozemské spojení mezi Čukotkou a Aljaškou se přerušilo. Tím byla severoamerická populace koní odříznuta od eurasijské a poměrně rychle zanikla. Koně se do Ameriky vrátili až se španělskými dobyvateli v 16. století.

Když lidé před asi 6 tisíci let pochopili, že koně se jim mohou hodit nejen jako lovná zvěř, tedy zdroj masa, a započali s jejich domestikací, vybrali si k tomu koně z části eurasijské populace (americká už tehdy neexistovala). Nejstarší (z 5. tisíciletí před naším letopočtem) archeologické doklady o chovu koní byly nalezeny na území dnešního Kazachstánu. Z genomu dnešních koní lze vyčíst, že po otcovské linii pocházejí všichni jen z jednoho či dvou hřebců a po mateřské linii z 87 klisen holocénní eurasijské populace, přičemž potomci 31 klisen z oněch původních 87 již nežijí. Všichni žijící koně (s výjimkou koní Převalského) jsou tedy potomky některé z 56 původních matek, které si naši předkové ochočili.

Podle vysílání Českého rozhlasu Leonardo dne 9.1.2010.

Výše popsaná skutečnost se projevuje i v rozdílné genetické diverzitě hřebců a klisen koně domácího. Protože ve stádech volně žijících koní (předků koně domácího a ve stádech koně Převalského) jeden (vůdčí) hřebec měl potomky s větším počtem klisen, kdežto mnoho hřebců se k reprodukci svých genů vůbec nedostalo, nabízí se logický závěr, že genetická diverzita hřebců bude podstatně nižší než u klisen. Tak tomu dnes opravdu je, ale vědci z britské University of York dospěli k závěru, že příčinou tohoto rozdílu není harémové uspořádání stád volně žijících koní, nýbrž proces jejich domestikace. Srovnáním DNA v chromozómu Y hřebců současných, dále jednoho hřebce, který žil ve společnosti lidí na Sibiři před 2.800 let (tedy byl již domestikovaný, protože domestikace koní započala nejpozději před cca 5.500 let), a osmi divokých hřebců, kteří žili před 15.000 až 47.000 let, zjistili, že divocí hřebci měli značnou genetickou diverzitu, hřebec ze Sibiře již podstatně nižší a dnešní hřebci mizivou. Tím prokázali, že nízká genetická diverzita hřebců koně domácího není důsledkem harémového sociálního života koňských stád, ale domestikace koní člověkem.

Podle vysílání Českého rozhlasu Leonardo dne 25.8.2011.

Název vykastrovaného hřebce opravdu souvisí s Valachy, tedy přeneseně i s našimi spoluobčany vlastnícími pasy či jiné doklady "Valašského království" nebo "Valašského a Podhoráckého knížectví" na Moravě.

Naši předkové, domestikující zvířata, si záhy povšimli, že vlastnosti rodičů se přenášejí na jejich potomky. Aby mohli řídit reprodukci domácích zvířat v zájmu dosažení žádoucích vlastností potomků, bylo nutno některým chovaným zvířatům v reprodukci bránit. V případě koňovitých, kteří patří mezi savce, u nichž během zárodečného vývoje samcům sestupují varlata z břišní dutiny mimo tělo (u řady savců, například u slonů, však varlata zůstávají v břišní dutině), byla nejsnadnějším způsobem, jak hřebcům zabránit v reprodukci, jejich kastrace, tedy odstranění varlat. Kastrace hřebců se prováděla určitě už ve starověku, protože v latinsky psaných hospodářských záznamech se často vyskytuje pojem equus castratus.

Ve středověku byl vysoce ceněný uherský chov koní, který byl v rámci Evropy pokládán za nejlepší (částečně i vlivem tradiční představy Evropanů, kteří vnímali Maďary jako původem stepní nomády trávící celý život na koních). Získat koně z Uher bylo kýženou metou nejednoho evropského panovníka, velmože či rytíře. Kastrace hřebců na "uherský způsob" byla používána i v jiných zemích, například ve Španělsku (nelze však vyloučit, že na Iberském poloostrově šlo o dědictví po berbersko-arabské kultuře). Z dnešního pohledu šlo o nesmírně brutální a barbarský způsob: kastrace se prováděla úderem dřevěné palice do varlat, samozřejmě při plném vědomí hřebce (možná s použitím "fajfky" či jiného místně znecitlivujícího prostředku). Šlo o velmi oblíbenou a úspěšnou metodu, protože jistý Štefan Várallyai, který ji prováděl řadu let na hřebcích knížete sedmihradského (nebyl to milovníky hororů oblíbený Vlad III. Drăculea, proslulý svou krutostí - ten vládl v letech 1447, 1456-1462 a 1475-1476 a nikoli Sedmihradsku, nýbrž sousednímu Valašsku), byl v roce 1599 povýšen do šlechtického stavu a obdržel erb, který jeho nunvářskou činnost přesně vystihoval (na modrém štítu černé genitálie hřebce a nad nimi v lokti ohnutá paže v zeleném rukávu, třímající dřevěnou palici v přirozených barvách). V českých zemích není podobný "mluvící" erb doložen:

Kastrace "po uhersku" se rozšířila do většiny Evropy, což lze dovodit ze skutečnosti, že kastrát se francouzsky řekne hongrer (Uhry jsou francouzsky Hongrie, z latinského Hungaria) a osoba provádějící kastraci hongreur. Obyvatelé Svaté říše římské národa národa německého si zase spojili termín pro vykastrovaného hřebce s faktem, že dnes rumunské Valašsko a Sedmihradsko čili Transylvánii (území obou karpatských knížectví byla od 11. století autonomními součástmi Uherského království, později Osmanské říše, pak habsburské říše a od r. 1868 opět Uherského království) osídlovali od začátku 13. století na pozvání uherských králů - podobně jako české země na pozvání českých králů - němečtí kolonisté (počítaje v to i Řád německých rytířů v letech 1211-1225), kteří péči o své koně, včetně kastrování hřebců, svěřovali odborníkům z místního valašského obyvatelstva (jehož malá část od 16. století pozvolnou migrací došla až na severní Moravu, kde asimilovala s místními slovanskými usedlíky, čímž vzniklo druhé, "moravské Valašsko". V důsledku častých prodejů uherských koní na západ a sever Evropy proto u Němců (Wallach), Poláků (walach), Litevců (walacha), Norů (wallak), Švédů (valack), Čechů a Slováků (shodně valach) splynul pojem příslušníka geto/dácko-románského etnika Valachů s vykastrovaným hřebcem.

Středověké drastické metody chovu koní (kromě "uherské" kastrace můžeme zmínit i užívání ostrých pákových udidel a ostruh s bodci či ozubenými kolečky) byly postupně opouštěny a nad kastrací dřevěnou palicí převládla již od starověku známá nekrvavá metoda (podvázání šourku, který v důsledku oddělení od oběhového systému hřebce během dvou týdnů odpadl) nebo Skythy používaná krvavá cesta (rozříznutí podvázaného šourku a odstranění varlat), jež se používá dodnes, ovšem již při celkové anestézii hřebce.

Podle knihy PhDr. Daniely Dvořákové, CSc., Kôň a človek v stredoveku  - K spolužitiu človeka a koňa v Uhorskom kráľovstve (Vydavateľstvo Rak, Budmerice 2007). Za ekvivalenty pojmu "valach" v dalších jazycích děkujeme PhDr. Antonínu Kostlánovi, CSc.

Naši předkové věšteckým schopnostem koní věřili. Používání koně jako orákula je doloženo u Řeků, Římanů, Germánů, Peršanů i dalších indoevropských národů. Polabští a pobaltští Slované přiváděli posvátného koně (zasvěceného většinou Svantovítovi, Radegastovi či Triglavovi, jehož jménem zřejmě kůň věštil) před obrazec na zemi, sestrojený z oštěpů či kopí. Důležité bylo, kterou nohou kůň do obrazce vkročil (levá byla nepříznivým znamením, pravá příznivým) a zda se přitom dotkl některého kopí. Schopnost koně ovlivňovat nebo alespoň předvídat osud, dosvědčuje dodnes slovenský termín pro hřebce žrebec, který má stejný základ jako slova žreb (los) či žrebovať (losovat) a žrebovanie (losování). Tuto historickou souvislost si udrželo pojmenování hřebce i v ruštině (жeребец), ukrajinštině (жеребець), běloruštině (жарабец), bulharštině (жребец), chorvatštině (ždrijebac) a slovinštině (žrebca). Odlišný je název hřebce v polštině (ogier), který pravděpodobně vychází z tureckého pojmu pro hřebce aygır.

 Mnoho dokladů máme i o víře našich předků v ochrannou moc koně. V opevnění slovanských hradišť jsou nalézány lebky koní, případně ze dřeva vyřezané koňské hlavy (hlava koně měla dodat opevnění větší sílu a chránit ho před útoky nepřátel). Tuto praxi velmožů později převzali i obyčejní lidé, kteří vkládali koňskou hlavu do základů nebo pod střechu při výstavbě domu, což mělo obydlí zaručit ochranu před živelními pohromami, ale i před působením nadpřirozených sil. Popsaný obyčej se místy udržel až do konce 19. století! 

S touto vírou souvisejí i pohřby koní do hrobu vedle jezdce, které byly objeveny ve všech částech Evropy a u různých kmenů a   národů. Koně byli nalezeni i v hrobech některých avarských žen.  Po christianizaci evropských národů tento zvyk zanikl a místo koní byly do hrobů ukládány jen jezdecké potřeby a části postrojů, nejčastěji třmeny, udidla, podbřišníky a ozdobné prvky. V případě ostruh jako symbolů povýšení panoše do rytířského stavu jsou odkrývány hroby s jednou ostruhou (patrně šlo o nižší stupeň stavu a uchazeč o vyšší stupeň si musel vysloužit druhou ostruhu dalšími činy hodnými rytíře) i se dvěma.

   Podle knihy PhDr. Daniely Dvořákové, CSc., Kôň a človek v stredoveku  - K spolužitiu človeka a koňa v Uhorskom  kráľovstve (Vydavateľstvo Rak, Budmerice 2007). Za ekvivalenty pojmu hřebec v jiných slovanských jazycích děkujeme PhDr. Antonínu Kostlánovi, CSc.

Ačkoli se nám  třmeny zdají být součástí výstroje jezdeckého koně "od pradávna", ve skutečnosti jsou jedním z posledních doplňků souboru vynálezů, jež usnadňují jezdci práci s koněm. Do střední a západní Evropy se třmeny dostaly až v 6. století s Avary, do té doby tu byly neznámé. Antické národy nepoužívaly sedlo, jezdilo se na holých koních, nebo opatřených jen dekou zajištěnou proti pohybu řemeny. Třmeny by tedy nebylo k čemu připevnit. Ani Avaři však třmeny nevymysleli. Za jejich duchovní otce jsou považovány buď stepní národy východní Evropy a Střední Asie (Skythové, Sarmati), anebo je tyto národy převzaly od Číňanů (v Číně jsou třmeny doloženy už v 5. století n. l.).

Kočující stepní kmeny, pro něž kůň byl nepostradatelnou částí jejich života, rychle pochopily výhodu třmenů, které ve spojení se sedlem dávají jezdci mnohem větší stabilitu. Teprve třmeny umožnily jezdci vstát při jízdě ze sedu a uvolnily mu obě ruce ke střelbě z luku. Jezdec se díky třmenům mohl libovolně pootáčet do stran, nebo i dozadu, a pokrýt tak střelbou všechny směry. Třmenům a bojové taktice, kterou třmeny jízdním jednotkám dovolují, zřejmě Avaři vděčí za svůj úspěšný vpád do Evropy a vybudování mocného, takřka dvě staletí trvajícího státu (kaganátu).

Třmeny poskytují jezdci i další výhodu, totiž snazší nastupování na koně. Bez třmenů je nutno na koně vyskočit mohutným odrazem jedné nohy od země a prudkým švihem druhé nohy přes hřbet koně, což je fyzicky náročný úkon. Není proto divu, že se mu věnovaly i tak známé osobnosti jako řecký vojevůdce a historik Xenofón, jenž ve svém díle Umění jízdy na koni zdůrazňuje, že nemá-li jezdec pomocníka, a musí si tedy koně přidržovat za uzdečku sám, nesmí uzdečkou při nástupu na koně trhnout. Xenofón také doporučuje, aby se jezdec naučil naskakovat na koně z obou stran (dnešní praxe nastupování na koně jen z levé strany by ho nejspíš udivila); pro fyzicky méně zdatné jezdce považuje za vhodnější nástup na koně "na perský způsob", tedy s pomocníkem, který jezdce do sedla vyhazuje uchopením za odrazovou nohu. Existují i náznaky, že antičtí válečníci používali ke snazšímu nastoupení na koně zvláštní výstupky na kopích (kopí pak sloužilo jako jakési chůdy), případně že se s pomocí kopí odrazili od země (technika podobná dnešnímu skoku o tyči).

Vykopávky avarských (a slovanských z téže doby) jezdeckých pohřbů (tj. pohřbů muže či ženy, případně i chlapce - hrob nedospělé dívky s koněm dosud nebyl nalezen) potvrzují, že na tehdejší koně se naskakovalo snadněji nežli na dnešní. Byli totiž menšího vzrůstu: převážná většina vykopaných koní měla kohoutkovou výšku od 132 do 135 cm (podle dnešní klasifikace typů koní bychom je zařadili do kategorie "pony"), někteří dokonce jen 120 cm. Jen jediný z objevených hřebců (jichž bylo kolem 75 %, méně bylo klisen a ještě méně valachů) měl v kohoutku 150 cm. Pozdější orientace evropských chovatelů jezdeckých koní (tažní koně využívaní v zemědělství a v dopravě byli určitě už tehdy větší, nebývali  však pohřbíváni společně se svými majiteli, proto o nich mnoho nevíme) na vyšší a robustnější zvířata pravděpodobně souvisí s vytvářením těžké jízdy obrněných rytířů. 

Podle knihy PhDr. Daniely Dvořákové, CSc., Kôň a človek v stredoveku  - K spolužitiu človeka a koňa v Uhorskom kráľovstve (Vydavateľstvo Rak, Budmerice 2007).

Idy jsou pojmenováním pro patnáctý (v březnu, květnu, červenci a říjnu) nebo třináctý (v ostatních měsících roku) den antického římského kalendáře. V paměti máme Idy březnové, o nichž byl v roce 44 př. n. l. na zasedání senátu v Pompejově divadle v Římě zavražděn Gaius Julius Caesar.

Antičtí autoři nám zanechali svědectví též o Idách říjnových, kdy se na římském Martově poli v rámci oslav svátku October equus konaly závody koňských spřežení.  Co se stalo vítěznému vozataji, nevíme, osud koně na pravé straně (tedy náručního v pozdější terminologii) vítězného dvojspřeží byl však smutný. Byl totiž obětován bohu Martovi: nejprve ho probodli kopím, pak mu uřízli ocas, z něhož kapající krví pokropili krb v Martově chrámu, dále mu uřízli hlavu a předhodili ji shromážděnému lidu, který o ni zápasil. Šťastlivec, jenž se jí zmocnil, si patrně zajistil přízeň boha Marta po celý následující rok. Nemusely to být nutně úspěchy na poli válečném, Mars byl totiž původně staroitalským bohem jara a zemědělství, o čemž svědčí další svátky s ním spojené, např.  amburbium (očištění města), ambarvalia (očištění pozemků) a equiria (očištění koní - to probíhalo 27. února a 17. března). Až v době sbližování římského panteonu s řeckým byl Mars ztotožněn s Areem a o jeho dřívější "agendu" se podělily bohyně Ops (Rhea) a její dcera Ceres. Na starobylost svátku October equus, jehož kořeny sahají až do společné prehistorie Indoevropanů, ukazuje i staroindický rituál ašvamédha, jenž se odehrával při nástupu nového krále na trůn. Středem rituálu byl také kůň, konkrétně hřebec - vítěz závodů. Jeho příprava na oběť pak trvala celý rok, na jehož konci slavnostně ozdobeného hřebce (spolu s dalšími třemi) zapřáhli do králova válečného vozu a tři dny vozil krále na jakési manifestační přehlídce před jeho poddanými. Pak hřebce zabili a králova hlavní manželka s ním měla symbolický sex, což přihlížející doprovázeli hlasitými komentáři. Podobný "inaugurační" obřad je doložen z raně středověkého irského Ulsteru, kde se však týkal krále a bílé klisny a sex nebyl jen symbolický.  Zajímavou souvislost k tomu najdeme v zákoníku indoevropských Chetitů z 15. až 14. stol. př. n. l. (obrovský rozmach chetiské říše umožnila jejich válečná taktika, využívající velké množství koní táhnoucích bojové vozy - v hornaté Anatoliii sice nebyly vhodné podmínky pro chov koní, ti však byli ve značném počtu dováženi ze sousední říše Mitanni, z níž je známa i první příručka o chovu a intenzívním dvousetdenním výcviku koní, již sepsal jistý Kikkuliš, jenž doporučuje krmit koně ve výcviku ječmenen a senem, případně ječnou kaší s řezankou): sex s klisnou nebo mulicí nebyl považován za zločin (na rozdíl od pohlavního styku s jinými samicemi zvířat, jenž byl trestán smrtí) a muž, který se ho dopustil, měl uzavřenou jen cestu k funkci kněze, nic mu však nebránilo stát se třeba králem (chetitská monarchie nebyla dědičná ani absolutní).

Podle knihy PhDr. Daniely Dvořákové, CSc., Kôň a človek v stredoveku  - K spolužitiu človeka a koňa v Uhorskom kráľovstve (Vydavateľstvo Rak, Budmerice 2007). 

Pokud koně nechováme v zájmu produkce masa nebo mléka, je možné krmit je buď celými rostlinami konopí (Canabis genus), které mají vysoký obsah vlákniny, a jsou tedy jako krmivo pro tato původem stepní zvířata spásající tvrdé trávy velmi vhodné, a to jak v čerstvém stavu, tak i sušené (konopné "seno"). Anebo je možné v omezené míře (do 5% krmné dávky v sušině) podávat koním konopné semínko, které obsahuje 26–37,5 % lipidů, 25 % hrubé bílkoviny a 28 % vlákniny, případně  konopný šrot obsahující asi 11 % lipidů, 33 % hrubé bílkoviny a 43 % vlákniny. 

Potvrdil to Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA), jenž vydal vědecké stanovisko k nezávadnosti konopí použitého jako živočišné krmivo. Vycházel přitom ze skutečnosti, že v Evropě je povoleno pěstovat konopí s obsahem méně než 0,2 % tetrahydrokanabinolu (THC), tedy látky s psychotropními (halucinogenními) účinky, v sušině. Zatím neexistuje žádná literatura zabývající se tolerancí nebo účinky odstupňovaných dávek THC na zvířata určená pro produkci potravin. K dispozici je však několik případových studií popisujících náhodnou otravu zvířat THC. Všechny vedou k závěru, že řádné ošetření zvířat otrávených THC má za následek jejich úplné uzdravení.

Existuje tak pouze předpoklad, že při orálním příjmu celých rostlin konopí (semena konopí obsahují velmi málo THC) dojnicemi nebo kojícími klisnami přejde THC (v množství cca 0,15% z původního) do mléka (u klisen patrně o něco méně než u dojnic, protože jejich méko je méně tučné než kravské mléko a protože cílovou tkání pro expozici THC je tuk). Jelikož nejnižší dávka THC, při které se u lidí projevují psychotropní účinky THC, je 0,04 mg na 1 kg tělesné hmotnosti, mohly by takové účinky u konzumentů kravského či kobylího mléka nastat až po jednorázovém vypití nejméně 2 litrů mléka u dospělých, nebo 1,5 litru mléka u dětí (platí pro kravské mléko, u méně tučného kobylího mléka by dávka byla ještě vyšší).

Patříte-li tedy mezi chovatele koní, kteří se nezabývají dojením klisen a kteří nehodlají své čtyřnohé přátele v okamžiku, kdy jim už pro stáří nebo chronické potíže nemohou sloužit, prodat na jatky, můžete svým koním zkrmovat konopí bez obav. 

 Pojem Kobylí pole má význam jednak jako toponymum, tedy místní název pozemku (či pozemků), jednak jako středověká právní instituce (ius et libertas campi iumentorum). Na základě tohoto "práva a svobody kobylího pole" mohli totiž majitelé chovných klisen (včetně jejich hříbat) volně pást tato zvířata v období od sv. Havla (16. října) do sv. Jiří (24. dubna) na zasetých polích svých sousedů (i vzdálenějších) za podmínky, že klisny nebudou okované a budou označeny značkou majitele. Šlo o dosti velký zásah do vlastnických práv, protože od jara do podzimu (tj. ve zbývající části roku) bylo možno pást koně jen na určených pastvinách a pod dozorem pastýře. Vlastníci "Kobylích polí" byli povinni tento volný pohyb klisen s hříbaty mezi sv. Havlem a sv. Jiřím strpět. (Nešlo přitom zřejmě o vztah mezi vrchností a poddanými.) Právo v českých zemích (doloženo je i v Polsku) zaniklo někdy v průběhu 15. století (tak se alespoň domnívá český historik Václav Vaněček /1905-1985/).

O existenci "Kobylích polí" svědčí dodnes dochované místní názvy Kobylí, Kobylnice či přímo Kobylí pole, ale i Sveřepec apod. (chovným klisnám se ve staré češtině říkalo "sveřepé" či "sveřepice").

Podle knihy PhDr. Daniely Dvořákové, CSc., Kôň a človek v stredoveku  - K spolužitiu človeka a koňa v Uhorskom kráľovstve (Vydavateľstvo Rak, Budmerice 2007).