Ostruhy se začaly používat v 7. až 8. století ve franské říši, patrně v souvislosti se vznikem bojových jízdních družin feudálů – v boji totiž bylo okamžité uposlechnutí koně na pokyn jezdce často otázkou života nebo smrti. Jednou z příčin jejich použití mohlo být i menší jezdecké umění a znalosti o etologii (etologie je věda studující chování zvířat) koní u Evropanů než u nomádských národů (Hunů, Avarů), jejichž podstatná část života (narození, výchova dětí ve válečníky a ochránce stád, milování, porody a nakonec i smrt) se odehrávala na hřbetu koně nebo na voze (vezoucím jurtu či podobný příbytek) taženém koňmi. Rané ostruhy byly jemnější (podobné dnešním westernovým), až ve vrcholném středověku byly vybaveny ozubenými kolečky, ostrými bodci či hvězdicemi. Ostruhy jsou doloženy z hrobů velkomoravských velmožů, často však nikoli párové, ale jen jedna ostruha. Předpokládá se, že mladý velmož si hrdinskými činy vysloužil nejprve jednu ostruhu a pro získání druhé se musel (často až po několikaletém čekání) vykázat dalšími rytířskými skutky. Tuto teorii potvrzují pozdější obrazy hostin, na nichž malíři zachytili některé vznešené účastníky s dvěma ostruhami, některé s jednou a některé bez ostruh.

Stejnou revoluci, jakou byl pro jízdu na koni vynález sedla a třmenů, znamenal pro tah, tedy hospodářské využití koní, vynález chomoutu. Ten je poprvé doložen kolem roku 800 na rukopisu uloženém v městské knihovně Trevíru, trvalo však dalších téměř 500 let, než se začal používat ve větším měřítku. Do té doby byli koně do tahu zapřahání pomocí nákrčního řemene, který při tahu koně škrtil. Chomout přenesl tažnou sílu z krku koně na jeho kostru, takže kůň utáhl mnohem více a s použitím pomocných postrojů bylo možno zapřáhnout dva i více koní za sebou. Chomout umožnil hlubší orbu, a tím i vyšší výnosy obilovin, rychlejší cestování a přepravu zboží, i přepravu mnohem větších obchodních nákladů.

Podle knihy PhDr. Daniely Dvořákové, CSc., Kôň a človek v stredoveku - K spolužitiu človeka a koňa v Uhorskom kráľovstve (Vydavateľstvo Rak, Budmerice 2007).

Animalium = latinsky živočich. Animální trakce je tedy dopravní systém, v němž pohonnou jednotkou („motorem“) vozidla je nějaký živočich, zpravidla táhnoucí vozidlo pomocí postrojů. (Jsou ovšem i animální trakce tlačné, tedy případy, kdy zvíře vozidlo netáhne, nýbrž tlačí. Typickým příkladem je keltský vallus, tedy žací stroj na obilí v podobě dřevěného vozu opatřeného na přední straně kovovými trojúhelníkovými zuby a tlačeného ze zadní strany koněm nebo volkem či kravkou v postroji. Při jízdě vpřed vallus uřezával klasy, jež padaly do vozíku. Odhaduje se, že vallus mohl při šířce záběru cca 1,35 metru sklidit až desetinu hektaru rovinatého obilného pole za hodinu a nahradit tak práci 8 - 10 ženců s kosami.)

Na obrázku vidíte jednu z možných podob vallu, jak ji na reliéfu pocházejícím z Galie v 1. století n. l. zachytil neznámý umělec. Reliéf je dnes součástí sbírek Porýnského zemského muzea v Trevíru.

Asi nejznámějším živočichem využívaným pro animální trakci je kůň, může to však být i kráva (nebo jiný skot), koza (kozí spřežení se vyskytuje např. v románu Liona Feuchtwangera Josephus Flavius, v němž povoz i zápřah patří synovi titulního hrdiny díla; v démonologii je kozí spřežení spojováno se Satanem a čaroděj/i/nicemi), pes (eskymácké či musherské psí spřežení, i v dílech našich starších literátů popisovaní psi táhnoucí vozík s výrobky řezníka, mlékaře či pekaře) či jiný savec (český polárník, obchodník, náčelník domorodců a námořní kapitán Jan Welzl se ve svých vzpomínkách zmiňuje o spřeženích tažených ochočenými medvědy). Ze třídy ptáků mnoho případů zapojení jejích příslušníků do animální trakce neznáme, z ekonomického hlediska okrajovou záležitostí je využití pštrosa afrického/dvouprstého pro dostihy v Jižní Africe.

Kromě živočichů reálných mohou jako zdroje pohonu sloužit i živočichové imaginární. Literáti znají dobře bájného Pegasa, koně s křídly, který proslul jako bojový oř (pomohl Bellerofóntovi zvítězit nad Amazonkami a nad obludou Chimérou) i jako patron básníků. Starověký filosof, řečník a satirik Lúkiános ze Samosaty (asi 120 - asi 180) ve svých satirických dílech Cesta vzduchem a Pravdivé příběhy popisuje, jak se on a jeho námořníci dostali na Měsíc, kde je, po kratším nedorozumění Lúkiána a jeho druhů s královými strážemi, přijal král Endymion. Právě ony stráže jsou z hlediska animální trakce zajímavé, tvořili je totiž muži létající na obrovských trojhlavých supech (to gigantičtí Orli z Tolkienovy Středozemě jsou proti nim vzhledem i výbarou těla skromnější). Zřejmě tvořili se svými supy jakousi nerozlučnou dvojici (asi jako Drakeni z Pernu v cyklu románů Anne McCaffeyové se svými draky a dračicemi, od nichž to okopíroval Christopher Paolini ve své prozatím trilogii Odkaz dračích jezdců: Eragon, Eldest, Brisinger), protože Lúkiános je dohromady nazývá Koněsupy. Kromě nich uvádí Lúkiános ještě Konějeřáby, jezdce na Zelnohlavech a další fantastické příklady animální trakce. Matematik, astronom, politik a vojevůdce Archytás z Tarentu (asi 428 – asi 347 př. n. l.) prý, kromě jiných mechanických hraček a strojů, sestrojil kovového holuba, který uměl létat a vynášel svého tvůrce nad oblaky. Podle odžibvejského mýtu pták jeřáb posloužil chlapci Vesakajčakovi k cestě na Měsíc (tam ho však opustil a když Měsíc zmizel, tj. dostal se do fáze novu, Vesakajčak spadl zpátky na Zemi, naštěstí do hlubokého bahna, takže se nezranil). Již na konci 4. tisíciletí př. n. l. vynesl orel na nebe Etanu (krále sumerského města Kiš), aby tam hledal kouzelnou bylinu, jež by mu zajistila narození syna. Etanu chtěl následovat – avšak jen z pýchy – perský král Kávušán, jenž dal do svého trůnu zapřáhnout hned čtyři orly, kteří se však brzy unavili, takže z letu do nebes nic nebylo. Totéž prý potkalo i makedonského krále Alexandra III. (Velikého). Na Měsíc se údajně dostal i svatý Jiří, jehož tam donesl jeho kůň. Italský básník Lodovico Ariosto (1474 – 1533) posadil Astolfa, jednoho z hrdinů svého díla Zuřivý Roland, na hippogryfa ukořistěného poraženému čaroději. Hippogryf Astolfa nedonesl do Bradavické školy kouzel, nýbrž napřed do pekla a pak i do ráje. Tam všude Astolf hledal ztracený Rolandův rozum. Nakonec apoštol Jan sehnal Astolfovi vůz se čtyřmi ohnivými koňmi, který je oba dovezl na Měsíc, kde nádobu s Rolandovým rozumem šťastně nalezli. Přehršlí animálních trakcí sloužících ve starověké a středověké literatuře člověku k létání vzduchem a cestám na Měsíc byl španělský voják a spisovatel Miguel de Cervantes Saavedra (1547 – 1616) tak dopálen, že ve svém satirickém románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha dal titulního hrdinu i jeho sluhu Sancha Panzu posadit na dřevěného koně (údajné dědictví po kouzelníku Merlinovi, který na něm létal po světě) pod záminkou, že tak osvobodí očarované dámy na dvoře jejich hostitelů, jakéhosi vévodského páru. Protože oba mají zakryté oči, nedá vévodovým sluhům velkou práci třást koněm a foukat na oba dobrodruhy vzduch z měchů, čímž vzbudí u obou cestovatelů iluzi, že vskutku letí. Cestu do vesmíru (na fiktivní ostrov-planetu Levanii) vykonal i Jan Kepler (1571 – 1630), alespoň ve svém spisku Sen aneb Lunární astronomie, avšak bez použití animální trakce. Jeho dílo zřejmě inspirovalo anglického duchovního a spisovatele Francise Godwina (1562 – 1633) k vydání spisu Muž na Měsíci aneb Rozprava o cestě, kterou vykonal na Měsíc Domingo Gonzales. Domingo se dostal na Měsíc díky zvláštním husám (nebo labutím), které tam odlétaly každý rok přezimovat a které zapřáhl do provazových postrojů. Největším živočichem, jenž se dostal na Měsíc, byl patrně slon, a to v dílku anglického básníka Samuela Butlera (1612 – 1680); jelikož je to báseň satirická, nešlo o skutečného slona, nýbrž o myš schovanou v dalekohledu zamířeném na Měsíc. Naopak nejmenšími živočichy použitými ve fiktivní animální trakci byly zřejmě vši (nebo blechy - zde se údaje překladatelů rozcházejí), jež do kosmického dopravního prostředku zapřáhl anglický duchovní, satirik a básník Samuel Wesley (1662 – 1735).

Tím se dostáváme z říše fantazie opět na pevnou Zemi, protože blechy skutečně představují nejmenší známé živočichy použité k animální trakci – totiž v bleších cirkusech, kdysi oblíbené zábavě širokého „P. T. obecenstva“ na poutích a jarmarcích, v dobách, kdy ještě neexistovaly rozhlas, televize, mobily, PC, internet a sociální sítě.

Specifickým typem animální trakce je trakce humánní (pokud považujeme člověka za součást živočišné říše), tedy využití pohonné síly člověka (každý si asi vzpomene na asijskou rikšu, patří sem však i nosítka a z metodologického hlediska i Ivánek proměněný dědečkem Hříbečkem částečně v medvěda a nesoucí v rámci konání dobrých skutků na zádech nevidomou babičku s otepí klestí).

Jistě vás už napadl zásadní rozdíl mezi elektrickou (parní, jadernou, spalovací aj.) a animální trakcí – zatímco elektrická, parní, jaderná a další podobné trakce jsou poháněny nevyčerpatelnou energií (pokud nedojde k provozní poruše), animální trakce je omezena „výdrží“ pohánějícího živočicha, který se brzy unaví a musí být vystřídán dalším, odpočinutým. Ukažme si to na příkladu Pražské tramwaye, tedy koněspřežné pouliční dráhy provozované v Praze v letech 1875 – 1905 (v r. 1905 byly elektrifikovány poslední úseky koňky, zařazené do sítě její nástupkyně, tramvaje elektrické).

Jak je z tabulky vidno, koně byli považováni za nejdůležitější součást podniku, protože jen o nich byla vedena přesná evidence po celou dobu existence Pražské tramwaye, kdežto údaje o dalších ukazatelích (počtu vozů, tržbách, zisku) se pro všechny roky nedochovaly.

Podle provozního řádu Pražské tramwaye musel být každý kůň nejpozději po 45 minutách jízdy vystřídán (z údajů o délce tratí, provozních intervalech, počtu vozů a koní lze vypočítat, že každý kůň tahal denně tramvajové vozy na vzdálenost asi 20 km). Taková střídací místa byla zpravidla u jednotlivých vozoven a stájí. V místech s větším stoupáním bylo nadto nutné používat tzv. přípřeží. V létě to býval jeden, v zimě a za zhoršených povětrnostních podmínek dva koně. (Místo přípřeží ke standardním tramvajovým vozům bylo možno používat lehčí vozy, což smlouva o provozu Pražské tramwaye belgickému podnikateli Eduardu Otletovi dovolovala; v praxi se to patrně nestávalo.)

Přípřežní koně se zapřahali před koně základní, přičemž službu u přípřeže vykonávali zvláštní zaměstnanci přepravce. Někdy však měli vlastní názor na techniku zápřahu, jak dokazuje výnos c. k. místodržitelství ze dne 10. 12. 1893, jímž se povoluje zapřahat ve stoupání tři koně vedle sebe. Tato novinka, která zřejmě zaměstnancům usnadňovala zapřažení přípřežních koní k vozu, byla trnem v oku pražským radním, jelikož už dne 22. 12. téhož roku vznesla městská rada pražská proti výnosu oficiální protest. Používání přípřeží ukazuje následující tabulka:

Za zmínku ještě stojí náhradní doprava Pražské tramwaye. Počátkem 90. let doplnila společnost svůj vozový park pěti omnibusy (tj. „autobusy“ taženými koňmi), aby tak mohla dostát smlouvě, která ukládala Eduardu Otletovi zavést náhradní dopravu v úsecích, kde by v důsledku stavebních prací byla přerušena kolejová doprava, nebo v místech, kde nebylo možno koňku zavést. Takovým případem byl řetězový most císaře Františka I. (předchůdce dnešního mostu Legií), jehož konstrukce nedovolovala položení tramvajových kolejí a po němž podle některých údajů jezdil omnibus Pražské tramwaye od podzimu 1876 do jara 1877; jinak cestující museli přecházet most pěšky, aby na druhé straně (v obou směrech) opět nastoupili do koňky. Ačkoli se povinnost zavést náhradní dopravu nevztahovala na případy, kdy k přerušení provozu koňky došlo v důsledku živelní pohromy, náhradní omnibusová doprava Pražské tramwaye byla zavedena i z této příčiny. Dne 4. září 1890 byla povodní stržena část Karlova mostu mezi pátým a sedmým obloukem a mezi zachovanými částmi mostu bylo zřízeno (ve směru toku Vltavy) dřevěné provizorium. Po něm byl 1. února 1891 zahájen provoz náhradní omnibusové linky v úseku Křižovnické náměstí – Malostranské náměstí. Provoz na této náhradní lince byl ukončen v listopadu 1892, společnost však omnibusové vozy a koně nasadila na linku od Demínky přes Purkyňovo náměstí do Vršovic k usedlosti Na Prkénce u Máchovy ulice. Nová omnibusová linka měla prověřit, zda se vyplatí v této trase položit tramvajové koleje a provozovat tu linku koňky. Přepravní zátěž zde však byla tak nízká, že již 3. května 1893 byl provoz na této omnibusové lince zastaven. Koňské omnibusy jezdily po Praze dál až do roku 1904, nikoli však v režii Pražské tramwaye, ale velkých hotelů, které jimi přivážely hosty od velkých pražských nádraží a naopak i z hotelů na nádraží. Historie pražské omnibusové dopravy je velmi spletitá a ne zcela známá, existovala celá řada soukromých přepravců, např. Karlínské podniknutí omnibusův či První pražská společnost pro omnibusy a řada linek, většina z nich však jen příležitostných nebo krátkodobých. Animální kolejovou trakci v Praze v roce 1905 definitivně vystřídala trakce elektrická, animální nekolejovou trakci (omnibusy) pak v roce 1908-1909 (kdy byla asi rok a půl Elektrickými podniky provozována linka z Malé Strany Nerudovou ulicí na Hradčany) trakce motorová (autobusy se spalovacími motory). V oblasti individuální dopravy v Praze zůstala nekolejová animální trakce zachována v podobě koňmi tažených povozů, drožek, fiakrů i vícespřežních kočárů dodnes, i když jen jako historizující reklama (např. pivovarů), turistická atrakce či zpestření významných dnů v životě lidském (doprava svatebčanů apod.).

(podle článku Dr. V. Hořického a Ing. B. Oplatky „Pražským tramwayím je 105 let“ otištěném v časopise Panda, ročník 1 (1980), číslo 2, s. 10 – 14, Praha, s laskavým svolením autorů) 

Kiba minzoku čili "ozbrojení jezdci na koních" tvořili invazní armádu, která se někdy ve 4. století n. l. přeplavila (pravděpodobně z území dnešní Koreje) na japonské ostrovy a dobyla je. Jako první historik vyslovil v r. 1949 tuto teorii japonský profesor Namio Egami, později se k ní přiklonili další vědci, např. americký profesor Gari Ledyard (r. 1975) či americká historička umění Joan Covellová (r. 1984, 1998). Podle jejího výkladu byla japonská "císařovna" Džingú, manželka 14. tennó ("císaře") Čúaie, o níž se zmiňují nejstarší japonské kroniky Kodžiki (Záznamy o dávných věcech) a Nihon čoki (Japonské záznamy) jako o iniciátorce a velitelce japonské vojenské výpravy do korejských království Silla a Pekče, jež prý dobyla, a poté vládla Japonsku ještě 69 let jako regentka za svého syna Ódžina (v pořadí 15. tennó, tedy "nebeského vládce", potomka bohyně slunce Amaterasu), ve skutečnosti princeznou z říše Pujo (existující mezi 4. stoletím př. n. l. -  494 n. l. v dnešním Mandžusku). V r. 346 n. l. byla Džingú jako malé dítě unesena z říše Pujo do jihokorejkého království Pekče, kde se jí ujal král Kun Čchogo. Později se provdala za krále Čúaie ze sousedního korejského království Kaja a po "šamanském záchvatu" se stala "šamanskou královnou", přímo komunikující s bohy. Ti jí přikázali, aby zorganizovala válečnou výpravu do Japonska, což s pomocí sousedního království Pekče učinila, přeplavila se s divokými jezdci na koních přes Cušimský průliv, porazila ještě nepříliš organizované japonské kmenové svazy (tvořící polomýtické "království Jamato" či "Jamatai") a ujala se vlády nad nimi jako "císařovna". Po ní pak vládl její již zmíněný syn Ódžin a jeho potomci až k současnému 125. tennó čili "císaři" Akihitovi.

Tato dosti fantastická teorie, či spíše hypotéza, má reálný základ v tom, že v říši Pujo opravdu vládli "šamanští králové" a "šamanské královny" a válečníci z říše Pujo postupující na jih Korejského poloostrova tam založili stát Saro, pozdějším jménem Silla (4. stol. n. l. - 918), který sousedil s královstvími Pekče a Kaja a v němž rovněž zpočátku také vládli "šamanští králové". Dále ji podporuje šičišitó (meč se sedmi ostřími), zbraň svým tvarem připomínající šamanské artefakty pevninské severovýchodní Asie, uložená v šintoistické svatyni Isonokami u japonského města Nara. Meč nese částečně čitelný čínský nápis, z něhož vyplývá, že byl vykován v r. 369 v Pekče. Interpretace této japonské národní kulturní památky může být ovšem různá. Šamanský čili kouzelný meč mohla bývala pujská (resp. džürčenská čili mandžuská) princezna a pozdější kajská královna Džingú dostat od spojeneckého krále Pekče jako symbol zaručující vítězství na její výpravě za moře. Nebo jej od pekčského krále mohla obdržet darem později, už jako japonská "císařovna". Pokud žádná Džingú neexistovala, mohl meč být součástí darů vyměňovaných mezi králem Pekče a králem hypotetického japonského království Jamato (Jamatai). Tak vzácný dar by napovídal, že král Jamato (Jamatai) mohl být v podřízeném postavení ke králi Pekče, protože panovníci korejských států převzali praxi uplatňovanou v jejich vazalských vztazích k čínskému císaři - jejich vazalské "tributy" či spíše dary posílané do Číny měly mnohem menší hodnotu než dary, které jim na oplátku posílal vládce kulturně i ekonomicky vyspělejší chanské říše.

Dalším argumentem pro to, že mezi lety 370 - 390 n. l. se uskutečnila úspěšná válečná výprava z Koreje do Japonska, jsou zápisy v podrobné a fakty přímo nabité korejské kronice Samguk sagi (Dějiny tří království) z r. 1145, které líčí přijetí sedmi japonských poselstev ke královskému dvoru v Pekče mezi roky 397 - 427.

Z popisu invazní armády jako "divokých jezdců na koních" můžeme usuzovat, že její větší část netvořili Korejci, nebo Džürčenové čili pozdější Mandžuové (resp. obyvatelé říše Pujo), ale příslušníci středoasijských a severoasijských nomádských kmenů, např. Mongolů, možná dokonce i Hunové a Skythové. Jejich zjev musel u japonských bojovníků i ostatních obyvatel ostrovů vyvolávat zděšení (podobně jako španělští jezdci o více než jedenáct století později vzbuzovali hrůzu u obyvatel aztécké a incké říše), protože kůň tam byl do té doby zvířetem téměř neznámým (neexistují žádné starší kosterní pozůstatky koní). Útočníci tedy slavili úspěch i díky svým koním.

(Podle knihy PhDr. Jiřího Janoše "Japonsko a Korea: dramatické sousedství", Academia, Praha, 2007.)

V roce 1771 předložila dvorská rada válečná královně uherské a české Marii Terezii zprávu o stavu chovu koní v habsbursko-lotrinském mocnářství. Podle autorů zprávy byl tento stav tristní. Zejména v západních Čechách byl takový nedostatek hřebců, že podnikaví obchodníci přiváděli do Čech hřebce z Bavorska, Falce a Saska a za poplatek je připouštěli. Byli to hřebci těžcí a neobratní, měli široké krky, krátké a tlusté krky, veliké čelisti a plochá kopyta. Další příčinou nevalného stavu chovu koní i dobytka byla neúměrná robotní zátěž. Vrchnost se zbavila vlastních potahů a veškeré práce na svých statcích vykonávala jen prostřednictvím poddanských koní a skotu. Poddaní si přirozeně nemohli dovolit chovat koně nad nezbytně nutný počet, koně byli proto přetěžováni a ve velmi špatné kondici. Přes zimu byli krmeni jenom slaměnými došky a mnozí se bez pomoci ani nemohli dobelhat na první jarní pastvu. Hříbata byla zapřahána už ve druhém roce věku, takže nemohla řádně vyrůst a zesílit, všichni koně byli proto zakrslí a ztrhaní. Na většině panství panovala praxe, podle níž sedlák nedostal za koně, který padl při výkonu robotní povinnosti, vůbec žádnou náhradu (výjimkou byly statky hraběte Losyho na Žatecku). Někteří šlechtici dokonce neváhali odebrat poddaným ty nejlepší koně, "zapřáhnout je a jen tak pro zábavu se s nimi projíždět", konstatuje s rozhořčením zpráva a dodává, že sedlákům byly jako náhrada za tyto zabavené koně často předávány herky osleplé či zchromlé. Dvorská rada válečná doporučila upravit robotní povinnost tak, aby koně a tažný dobytek nebyli přetěžováni a aby zemské hřebčíny vycházely sedlákům vstříc a nabízely jim hodnotné hřebce ke zlepšení chovu.

Císař Josef II. při jedné ze svých cest po Čechách (při nichž rád vystupoval inkognito a představoval se jako hrabě von Falkenstein) zjistil, že mnoho sedláků se raději koní zbavilo a nahradilo je volskými spřeženími. Ve snižování počtu chovaných koní Josef II. spatřoval oslabení rakouské armády v případě války a nařídil provést nový soupis koní v Čechách. To se stalo v r. 1785 a podle tohoto soupisu bylo v Čechách 155 tisíc koní (v r. 2010 bylo podle Ústřední evidence koní v ČR necelých 75 tisíc koní), tedy o 6 tisíc méně než při předchozím soupisu v r. 1779. České gubernium císaře upozornilo, že k okamžitému navýšení počtu koní na dřívější by bylo třeba 180 až 240 tisíc zlatých při průměrné ceně jednoho koně 30 až 40 zlatých. 

(Podle článku Václava Černého, významného českého zemědělského historika, "Chov koní v Čechách v 18. století", Časopis pro dějiny venkova XI (1924) s. 138-144.)

Policejní nařízení z r. 1786 uvádí, že "uškodí-li pacholek březí klisně tvrdým zacházením, bude potrestán 25 ranami holí". Co myslíte, nemělo by se toto nařízení pro některé "takychovatele" koní v dnešní době oživit?

(Podle článku Václava Černého, významného českého zemědělského historika, "Chov koní v Čechách v 18. století", Časopis pro dějiny venkova XI (1924) s. 138-144.)

 "Její císařská král. apoštolská milost, naše nejmilostivější paní a země máteř" Marie Terezie ráčila v r. 1776 vydat Vynaučení pro vesničný rychtáře a obce v příčině lepšího rozplozování a chování koňstva. Hned v jeho úvodu se praví, že "její cís. král. apošt. milost v oných krajinách a místách, kde lepší klisny se vynacházejí, pěkný pušťáky sama koupiti nechati ráčila, by klisny kontribujícího poddanýho v pravým čase a v pravým způsobu k nim připouštěné býti mohly". Vynaučení dále nabádá poddané, aby vychovávali "lepší, pěknější, nevadné a podstatnější hříbata", poněvadž "za takové buď od zemských auředlníků aneb cizích vejnosnější cenu k očekávání míti budou". Kromě toho Vynaučení ukládá rychtářům povinnost vést přesné záznamy o každém koni chovaném v obci, o narozených, uhynulých i prodaných hříbatech, včetně údajů o jejich rodičích, a to pod hrozbou ztráty rychtářské funkce, kdyby tuto povinnost řádně neplnili. Vynaučení také varuje před "cizozemskými jezdci s pušťákami nezpůsobnými, hloupými a dílem již rozličné vady na sobě majícími, a též buď s příliš mladými aneb již tuze starými pušťákami sem a tam jezdícími", kteří způsobují neplodnost klisen, "nepatrný a špatný zhled a způsob hříběte" a mohou "ochudlýho poddanýho v outraty přivésti a jeho penězi se obohatiti".

Vynaučení dále zmocňuje rychtáře, aby vzhledově pěkné pušťáky "šetrně prohlídnul", není-li k dispozici "auředlník od nejbližšího zemskýho koňstva", nejbližší kovář nebo "rozumný vrchnostenský správce". Nemá-li takový pušťák žádné vady, nýbrž je "s světlými očmi, s rovnými oudy, svobodným dejcháním, veselým duchem, dobrými prsy a křížem, s dobrými kyčli, pěknou dýlkou, avšak ale s žádným špekovitým neb tlustým krkem, neb těžkou hlavou zaopatřen jest", může rychtář majiteli takového pušťáka oproti zaplacení 15 krejcarů vydat "tisknutou ceduli" (dnes bychom řekli licenci), na jejímž základě je pušťák (nyní již "zemský approbírovaný hřebec") oprávněn připouštět klisny v obci spravované rychtářem. To se ovšem týkalo míst, kde nebyli žádní císařští nebo vrchnostenští hřebci vhodní k připouštění, anebo míst, kde sice byli, ale vzhledem k počtu klisen jich bylo málo. V takových případech měli být císařští hřebci připouštěni na ty nejlepší klisny, kdežto klisny, "ku kterým císařští hřebci nepostačují, nebo které onu zapotřebnou velkost a ouhlednost nemají, mohou být s jedním takovým cizím, však ale approbírovaným zemským hřebcem opouštěné býti".

Vynaučení stanovuje i další zásady správného chovu koní:

- mladí koně ve věku do dvou let mají být dostatečně krmeni s ohledem na to, že rostou a prodlužují se jim kosti ("aby tuk do jejich hnátů a kostí se dostal"), přičemž krmná dávka má být složena ze sena, šrotovaného ovsa a také malé dávky slámy; naopak se nedoporučuje podávat koním "oný tak zvaný lucerenský jetel" (tj. vojtěšku), nýbrž jen "oný obyčejný zemský jetel, ten je nejlepší",

- s prací pod sedlem nebo v zápřeži se nemá začínat dříve než ve čtvrtém roce věku koně, jinak "zrost se zaráží, koně zůstávají malí, bývají buď kravskonozí nebo šavlovatonozí neb předohnutí, kříže chromýho aneb kroutějí zadním dílem, ano nezřídka se stává, že před časem na všecky čtyry nohy schvácení, tak jako oni od marštalní páry a puchu slepí, dýchaviční a hříběční bývají",

- klisny mají být připouštěny až po dovršení 4 let, a to hřebci nejméně pětiletými, kteří "již mladé zuby složili",

- klisny mají být připouštěny každý rok až po sv. Josefu (tj. 19. březnu), aby mohly svá hříbata kojit "trávním mlékem", tedy již v době začínající pastevní sezóny, a také aby hříbě mělo na pastvině "svobodné povětří a pohybování, které tomu mladénu hovadu rovně tak potřebné jest jako potrava",

- hříbata nemají být v případě, kdy je jejich kojící matka využívána k práci, ponechávána sama ve stáji, ale má jim být umožněno doprovázet zapřaženou klisnu,

- hříbata se mají odstavovat nejdříve ve věku 4-5 měsíců; nikoli 3 měsíců, jakž mnozí sedláci nyní činí,

- sedlák chovající koně má mít dostatek travních porostů; třeba i zatravnit část orné půdy, aby měl pro koně dostatek pastvy a sena (díky koňskému hnoji bude mít i na menší výměře orné půdy vyšší výnosy než na výměře původní);

- stáj má být i v zimě dobře větraná a zvířata mají být i v zimě venku, pokud neprší, nesněží či není mlha, aby "dobytek od té marštalní páry a puchu, co nejvíc možné, zachován byl; jest tedy zapotřebí na nejvejš o to se snažiti, by země obyvatelovi jeho nadání (= předsudek) vyvrácené bylo, jakoby ona marštal dobytku tenkráte nejužitečnější byla, když hezky teplá jest, anť taková marštal dobytku užitečná ani příjemná není, nýbrž na nejvejš škodná, a jako nejhlavnější příčina mnohých, a skoro těch největších vnitřních nemocí a zemdlenosti dobytka pozorována a mněna býti musí", neboť "takové hovado jest stvořené, aby v svobodném povětří živé bylo, a svou službu pod širým nebem konalo, jak může tedy tomu zvyknouti a povětří odporovati, jak může takové silně spěšně pracovati, aneb dlouho trvati, když ono skrze zvyk v teplých marštalích příliš choulostivé a váhavé učiněno bývá, ježto by takové skrze čerstvé povětří silnější a tvrdčí učiněno býti mělo".

Zní vám to povědomě a aktuálně? Přestože tyto zásady byly vypracovány již před 235 lety, někteří "obyvatelové země" si dodnes své "nadání" vyvrátiti nedali.

Podle článku Václava Černého, významného českého zemědělského historika, "Chov koní v Čechách v 18. století", Časopis pro dějiny venkova XI (1924), č. 2, s. 138-144.

        Koněm, který to nepochybně v lidské společnosti „dotáhl“ nejvýše, byl oblíbený hřebec třetího římského císaře Gaia Caesara (známějšího spíše pod přezdívkou Caligula, tj. „Botička“ nebo „Škornička“, kterou získal od vojáků rýnských legií, v jejichž táboře pobýval jako malé dítě spolu se svým otcem Gaiem Juliem Caesarem Germanikem, jejich vrchním velitelem, a svou matkou Agrippinou; po táboře prý pobíhal obutý ve vojenské boty, které mu pochopitelně byly velké – podle jiné verze nosil často na míru ušitou miniaturní uniformu legionáře i k ní patřící botičky). Hřebec se původně jmenoval Porcellus (= Prasátko, protože měl velice lesklou srst), ale Caligulovi se zřejmě toto jméno nezdálo dosti vznešené, proto ho nově nazval Incitatus (= rychlý, spěchající kůň). Incitatus údajně opravdu nikdy neodešel ze závodů poražen. Caligula ho postupně jmenoval „prvním občanem Města“ (tj. Říma), později senátorem a nakonec designovaným konzulem, tj. formálně nejvyšším představitelem výkonné moci v římské říši (rodové jméno Caesar se ještě nestalo titulem a funkcí, první císaři pouze kumulovali existující funkce státních a náboženských hodnostářů). Svého úřadu se měl Incitatus ujmout v r. 44 n. l.; k tomu ale nedošlo, protože počátkem roku 41 n. l. byl na Caligulu spáchán úspěšný atentát.

            Incitatus ke svým titulům a postavení obdržel odpovídající obydlí a služebnictvo (podle některých pramenů o něj pečovalo až 18 lidí). Jeho box, či spíše apartmán, byl obložen mramorem, krmný žlab byl vyroben ze slonoviny a vědro na pití ze zlata, na stěnách nevisely pavučiny, leč obrazy slavných malířů a závěsy v barvě císařského purpuru (tutéž barvu měly i Incitatovy deky a pokrývky). Na krku nosil hřebec zlatý řetěz (nebo pásek) posázený diamanty. Caligula prý osobně vybral Incitatovi i „manželku“, ušlechtilou klisnu jménem Penelopé (tak se jmenovala choť mýtického hrdiny Odyssea, v řecko-římské kultuře vzor věrnosti a ctnosti). Místo podestýlky dostával hřebec denně novou slaměnou rohož a po každém vítězném závodě ho Caligula pozval na večeři do jídelny v císařském paláci na Palatinu, kde mu přítomní senátoři a další významní hosté povinně připíjeli na zdraví. Incitatus však nezpychl a podle dobových svědectví dával před vybranými krměmi v podobě zapečených hrochů, jeseteřích jiker, slavičích jazýčků či žirafích paštik přednost kbelíku máčeného ječmene.

            Je sporné, co z těchto údajů jsou historická fakta a co smyšlenky Caligulových nepřátel (za výmysl můžeme považovat tvrzení, že Incitatovi byly do ovsa přimíchávány zlaté šupinky, neboť takovou dietu by asi žádný kůň dlouho nepřežil). O Caligulových činech se přímo z jeho doby mnoho dokladů nedochovalo, jeho život popsali až o šedesát let později Tacitus (tato část jeho díla se však nedochovala), o dalších dvacet let později pak Suetonius a o téměř dvě stě let později Cassius Dio. Všichni tři pocházeli z řad římské finanční a pozemkové šlechty (jezdců a senátorů) a neměli důvod vychvalovat císaře, který radikálně omezil její moc a vládl autokraticky. Incitatovo povýšení na vrchol společenského žebříčku římského státu tedy nemuselo být projevem Caligulovy nepříčetnosti a zvůle, nýbrž ironickým poselstvím senátorům a jezdcům, kteří se už za doby Caligulových předchůdců Oktaviána/Augusta a Tiberia změnili z hrdých zastánců občanské společnosti a demokracie v bandu patolízalů pochlebujících císaři a oportunistů snažících se nemít žádný vlastní názor.

            Své oblíbené zvíře měl i Caligulův předchůdce Tiberius Claudius Nero Caesar, nebyl to však kůň, nýbrž obrovský, asi tři metry dlouhý ještěr, považovaný Tiberiovými současníky za draka. Pocházel prý z ostrovů za Indií, možná z Jávy, takže to mohl být i varan komodský, odchycený jako mládě v jeho domovině, chovaný pak u některého místního vládce a později odeslaný přes Indii jako dar do Říma.