Přečetli jsme o koních

Anja Beran: S respektem! (podtitul: Ohleduplné gymnastické výcvikové metody)

          Nakladatelství Brázda, s.r.o., Praha 2009, překlad z německého originálu

Kniha je spíše učebnicí správného chování člověka ke koni, nemá tedy žádný dramatický děj. Přesto v ní může čtenář, který má zájem o koně, najít logicky se rozvíjející příběh o sbližování se zpočátku nezkušeného jezdce s jeho koněm nebo koňmi. Knihu jsem četla hlavně z důvodu, že bych ráda složila zkoušku základního výcviku jezdce, a získala tak jezdeckou licenci, abych se mohla účastnit oficiálních závodů. To by mě moc bavilo.

V první části knihy píše autorka o tom, jaký by měl být jezdec po povahové stránce (na té fyzické moc nezáleží, naučit se jezdit na koni může i tělesně postižený člověk). Také o tom, jak si správně vybrat koně a vytvořit vzájemný vztah mezi ním a jeho budoucím jezdcem, jak o koně pečovat a jakou zvolit výstroj pro koně, aby jezdci ani koni nepůsobila potíže, místo aby jim pomáhala.

Druhá část knihy je věnována vlastnímu výcviku jezdce a koně, od základů správného sedu v sedle, přes základní výcvik koně (tzv. remont) a jeho vývojové stupně až po složité gymnastické a drezurní cviky.

V poslední části knihy autorka popisuje koně z hlediska anatomického, fyziologického a etologického a vysvětluje, jak souvisejí funkce soustavy kosterní a svalové a jak je důležité využívat tyto funkce ke korektnímu výcviku koně i jezdce.

Hlavním hrdinou knihy je začínající jezdec, který postupně zdolává úskalí jednotlivých kroků výcviku a získává si důvěru svého koně. Jako čtenářka jsem ke konci knihy pochopila, že tím jezdcem-hrdinou je sama autorka, která vlastně popisuje svou cestu na vrchol jezdeckého umění. Jde tedy o knihu zčásti též autobiografickou, i když konkrétní životopisné údaje o autorce se z textu nedozvíme, líčí totiž hlavně své pocity z úspěchů i zklamání a dává rady, jak se jejím chybám vyhnout. Kniha zčásti shrnuje autorčiny přednášky a praktické ukázky, s nimiž vystupuje na různých akcích (výstavách, show, festivalech).

Vedlejším hrdinou je Dr. Gerhard Heuschmann, který doplnil text autorky o své komentáře a poznámky a odpovídá na předvídané dotazy čtenářů. Dr. Heuschmann rázně vystupuje jako zastánce pomalejšího a ohleduplnějšího výcviku koní a jezdců tak, aby více odpovídal přirozeným vlohám a přirozenému způsobu života koní. Odmítá např. používání pomocných otěží a jiných pomůcek, které znamenají zhoršení komfortu pro koně. Přes nesouhlas většiny představitelů oficiálního jezdeckého sportu, kteří dosud dávají z komerčních důvodů přednost rychlému výcviku koní (aby jejich chov co nejvíce vynášel), jezdí Dr. Heuschmann po celém světě a zaníceně přesvědčuje veřejnost, aby podpořila chov a výcvik koní respektující jejich přirozenost (proto se kniha jmenuje „S respektem!“) a odmítla dosavadní necitlivé a koně zraňující metody.

Kniha je velice pěkně napsaná a přehledně uspořádaná. Jako začínající jezdec, který toho ještě mnoho neví, oceňuji její srozumitelnost i pro úplného začátečníka. Ke srozumitelnosti přispívá velký počet obrázků s popisky a podrobnými vysvětlivkami, jak si má člověk počínat. Líbí se mi také odvaha, s jakou autorka obhajuje své názory na šetrné a co nejpřirozenější zacházení s koňmi jako živými bytostmi. Což je v příkrém rozporu s názory řady jiných jezdců a trenérů, kteří berou jízdu a závody na koních spíše jako módní trend a způsob, jak se zviditelnit.

Četbou knihy jsem pochopila, že autorka musela s koňmi strávit spoustu času a vytvořila si s nimi pevné pouto, což je i můj životní cíl. Autorka otevřeně přiznává, že k napsání knihy potřebovala pomoc mnoha dalších lidí, kterým s až pokornou úctou v úvodu knihy děkuje.

Z knihy jsem si vypsala tyto postřehy, které mě zaujaly a které mohu srovnat s vlastními zkušenostmi:

Definice klasického jezdeckého přístupu: Jedná se o schopnost vycvičit koně tak, aby se podrobil vůli jezdce dobrovolně a se sebejistotou, bez jakékoli újmy na jeho přirozeném pohybu, a to za použití jemných, logicky seřazených cvičení, založených na přírodních zákonitostech rovnováhy a souladu. Jezdci většinou používají různé pomůcky (pomocné otěže aj.), aniž by věděli, jaký neblahý účinek mají na koně. Hlavně že je jezdec spokojený! Někteří koně s vynucenou poslušností plní přání jezdce, jiní však dávají svou nespokojenost najevo. U takových koní jezdec přičítá projevy koní vyvolané jeho nesprávným chováním jejich domnělé neovladatelnosti a neschopnosti porozumět pokynům jezdce. Místo aby se zamyslel sám nad sebou a přiznal si, co dělá špatně. Takový nedostatek sebekritičnosti jezdce mívá často za následek, že jezdec, pokud je i majitelem koně, nebo má na majitele vliv, prodá takzvaně „zkaženého“ koně na jatky, anebo v lepším případě jinému majiteli, který může mít na koně více času, trpělivosti a zájmu. Takové štěstí najít lepšího majitele však má málokterý kůň, protože zvíře, které je považováno za neovladatelné, se těžko prodává a jeho dosavadní majitel nechce moc investovat do možností, jak koně nabídnout k prodeji. Přesto by se z takového koně mohl stát třeba olympijský vítěz v drezuře. Jenže to by se jeho majitel či jezdec musel řídit vypsanou definicí.

Základem zdravého a úspěšného života koně je vyrůstat v co největším spojení s přírodou. Majitelé koní mnohdy ani nevědí, jak s koněm pracovat a co je pro koně dobré. Prostě si koupí koně, umístí ho do stáje a už je moc nezajímá, jak se kůň u něho cítí a zda je spokojený. Dalším odstrašujícím případem jsou majitelé, kteří koupí koně nebo poníka pro své dítě, pustí nového čtyřnohého člena rodiny na zahradu a myslí si, že pro něj udělali, co mohli. Ale to si opravdu jenom myslí. Dítě (nebo i rodič) během pár měsíců může ztratit zájem o tak náročného koníčka, který vyplňuje všechen volný čas a stojí hodně peněz, takže koně čeká další stěhování za novým majitelem. Chování těchto lidí nechápu a radši ani chápat nechci. Jen se divím, že mohou být tak bezcitní lidé. Kůň jim dá všechno, co má, a oni se ho na oplátku zbaví! To je hrozné. Na druhou stranu jsou lidé, kteří své čtyřnohé miláčky natolik mají rádi, že jim dopřávají to nejlepší, ať to stojí cokoli. Takoví majitelé se pak mohou i psychicky zhroutit, když jejich milovaný kůň odejde na věčné pastviny, nebo když ho musejí prodat z vážných finančních, zdravotních či rodinných důvodů.

Za jednou naší kobylkou jezdí často její bývalá majitelka, aby viděla, jak se kobylka má a aby setkáním trochu zmírnila svou bolest ze ztráty milované bytosti, kterou z nevyhnutelných důvodů musela prodat. Doma máme mnoho starých koní, o něž se snažíme co nejlépe pečovat, aby prožili co nejkrásnější stáří a pokud možno zapomněli na utrpení nebo bolest, jež prožili u bývalých majitelů, anebo proto, že tyto majitele ztratili. Zastáváme názor, že dokud je kůň i přes svůj pokročilý věk čilý a zdravý a má radost ze života a ze společnosti dalších koní, není důvod jeho život ukončovat.

Přečetla a hodnotí:   Lejča